EPILOG

O 20 let později…

Seděla jsem na židli. Rose mě zrovna česala, lépe řečeno se mi snad snažila vytrhat všechny vlasy. Alice lítala, a to doslova, po pokoji. Brala různé štětečky a kartáčky. Na oči mi nanášela šminky, pudřenky, řasenku a tužky na oči. Radši jsem nevnímala ani barvu. Bude to jako vždy překvapení. Krémy, lesky a rtěnky nebyly výjimkou. Jsem zvědavá, jak budu vypadat.

„Bello, nešij sebou. Kdo má v tomhle pracovat.“ Rozčilovala se Alice. Nervózně jsem na ni zavrčela. Už jednou jsem si tenhle okamžik prožívala. A teď znovu. „Hej, musíte mě tahat za vlasy?? Je to docela nepříjemný.“ Najednou tahání přestalo. Vlastně všechno. Že by byl konečně vytoužený konec?? Vstala jsem a konečně se chystala pryč. Bohužel jsem se spletla. „Tak hele Bello, jestli si nesedneš zpátky na židli, budu nucena tě tam přivázat. Můžu použít i horší prostředky, kterými bych tě donutila si sednout. Pro tebe bude jednoduší, když mě poslechneš. Jaké bude tvé rozhodnutí??“ Před sebou jsem spatřila rozzuřený obličej mé malé elfské sestřičky. Může být i něco horšího?? Řekla bych, že ne. Jsem nucena dát na její radu. Posadila jsem se na židli a přemýšlela o tom, jak dnešek bude pokračovat. Snad se nic nestane. Je to velký den. I přesto, že jsem to už zažila. Jsem nervózní, jako tehdy poprvé. Pro člověka je tento den ten nejkrásnější, pro upíra ještě víc. Zvláště ona noc…

„Alice, tak jak si na tom?? Já už budu končit,“ řekla Rosalie s plnou pusou pinetek. Dávala mi jich tam požehnaně. Jsem zvědavá, co mi vykouzlila za účes. Vůbec bych se nedivila, kdyby mi sahal až ke stropu. Na jazyku jsem cítila divnou pachuť laku na vlasy, která se lepila na patro. V tu ránu jsem se začala dusit. Zvláštní pocit, když to nijak nepomohlo. A jak by taky mohlo. Upír se nemůže dávit. Moc se vžívám do role člověka.

„Bello, proč kašleš??“ Zeptala se pobaveně Alice. Hodila jsem po ní vražedný pohled. Vycenila na mě dokonalé zuby a dál se věnovala práci. „Taky se blížím ke konci. Ještě dostínuju víčka a jsem hotova.“ Divím se jim. Vždyť by mi stačil lesk na rty a vlasy bych si nějak sepnula do nějakého drdolu nebo něčemu podobnému.

„Jsem hotova,“ zvolala nadšeně Rose. Kousek poodstoupila, aby si prohlédla své vlasové dílo zepředu. V jedné ruce měla lak a druhou ještě poupravovala neposedné prameny. Když se vedle ní postavila i Alice, začala se usmívat. „Já taky.“ S krku mi strhla bílý plášť, prý aby mi nezašpinily šaty. Po 4 hodinách jsem vstala konečně ze židle. Ještě hodinu bych seděla na tom proklatém křesle, nemohla bych zaručit, že by zůstalo pohromadě.

Pomalu jsem šla k zrcadlu. Byla jsem zvědavá, jak budu vypadat. Zavřela jsem oči a počítala. Jedna. Dvě. Tři. S tím jsem je otevřela. Dívala jsem se do něj a nemohla uvěřit tomu, co vidím. Přede mnou stála upírka v šatech barvy šampaň. Byly korzetového typu. Kolem pasu byla zlatá stuha. Velice jednoduchý střih. Musím uznat, že jsem se v nich cítila skvěle. Rose je měla podobné, akorát byly do bronzova. Její model byl ovázán krémovou stužkou. A Alice je měla spíš do zlata. Její stuha byla bronzovo-oranžová.

Vlasy jsem měla natočené. Na temeni byl malinký drdůlek, z něhož stékaly pracně udělané lokny. Podél tváří byly dva pramínky. Naznačovaly ofinu, kterou jsem neměla. Ty jediné byly rovné. Rosalie měla stejný podobný účes a Alice měla svůj klasický rozčepýřený styl.

Líčení bylo jako vždy dokonalé. Černé linky orámovaly oči. V koutcích byla bílá barva šminek. Ta postupně přecházela v krémovou a nakonec v bronzovou. Přechody byly skvělé. Jako bych to měla nalepené. Řasy byly přetřené černou řasenkou, která je lehce zvedla nahoru. Make-up byl mírně do hněda. Růžová pudřenka dodala na lidskosti. Lehký lesk na rtech podtrhl můj nový vzhled.

Otočila jsem se na své sestřičky, švagrové. Se zájmem mě pozorovaly, jako by čekaly na popravu. Chtěla jsem si zachovat vážný výraz, bohužel se mi to nevedlo. Prozradili mně cukající koutky. Jakmile je holky spatřily, odechly si a šli doupravit sebe. Já se vrátila k pozorování mého nového zevnějšku.

Mezitím, co jsem se prohlížela, přišla za mnou Nessie. Obmotala svou ruku kolem mých ramen a usmívala se. „Páni, mami, tobě to sluší.“ V tom jsem s ní musela souhlasit. „Děkuju ti, ale tobě to sluší mnohem víc.“ Na tvářích jí vyrašila červeň. Zdědila toho po mně hodně, ale červenání jí nezávidím. V některých situacích bych ho opravdu nesnesla. „Nesouhlasím s vámi. Obě jste krásné, nemám pravdu??“ Alice. Kdo jiný. Zřejmě už byla hotová, a proto se k nám přišla postavit před zrcadlo. Za okamžik se přidala i Rose. Všechny čtyři jsme stály jako sochy. Usmívaly jsme se a bylo nám skvěle.

„Smím dovnitř??“ Jasperova hlava vykoukla ze dveří. My jen přikývly. Jakmile došel k nám, zůstal koukat. Jeho pusa se otevřela. Když jsem ho uviděla, začala jsem se smát. Po chvilce se přidaly i ostatní společně s ním. Atmosféra se konečně trochu zlepšila. Nevím, jestli to bylo díky Jasperově schopnosti nebo za to mohla jeho reakce na nás?? Netuším. I přesto jsem byla tolik nervózní. A Nessie taky.

„Hej, co je to tady?? Nějaká prča a beze mě?? Proč jste mě nezavolali??“ Do pokoje nakráčel i Emmett. Rosalie ho zpražila pohledem. Na omluvu zvedl ruce, ale pak to neřešil a dožadoval se odpovědi. „O nic si nepřišel, strejdo. Jen Jazz na nás zíral jak na duchy.“ Zašvitořila na něj Renesmé. „No tě pic. Kdo jsi a cos provedla naší lochnesce??“ Lochnesce?? Naštvaně jsem na něj zavrčela. Tohle hošánek přehnal. Chtěla jsem se na něj vrhnout, ale do cesty se mi postavila Ness. „Tohle si přehnal.“ Vzala do ruky svou botu a hodila mu ji přímo do obličeje. Bohužel pro Emma, se strefila. Vítězně si tleskla s Rose a radši si šla pro botu, protože se vedle mě Alice málem zhroutila.

Najednou někdo znovu zaklepal na dveře. Začíná to tu být jako na letišti. Tentokrát vešla Esme. „Páni, Bello, moc ti to sluší. Vypadáš krásně. Neviděla si Renesmé, nemůžu ji najít.“ Trochu jsem se uchichtla a ukázala na ženu, která zrovna stála zády k ní. Když se Esme otočila, zopakovala se stejná reakce jako u Jazze. „Jestli přijde ještě někdo, tak už vážně nevím. Ten smích mě nějak zmáchá.“ Prohlásila mezi záchvatem Nessie. „Jsem ráda, že jsem vás mohla pobavit, ale už je čas. Všichni začínají být pěkně netrpěliví, hlavně ženich. Běžte se připravit.“ Mrkla na nás Esme. Emmett s Jasperem šli dolů. Rosalie a Alice pouze odešli z pokoje. Podívala jsem se na mou teď už dospělou dceru. Usmívala se jako sluníčko, čímž se zvedli i mně koutky. Nešlo tomu odolat. Jak jsou její pocity nakažlivé. „Připravená??“ Zeptala se mě a já na znamení kývla.

První po schodech scházela Rosalie. Rukou sjížděla po zábradlí. Pod schody na ni čekal šklebící se Emmett. Jakmile byla dole, uchopil její ruku a pomalým krokem šli uličkou. Jakmile Alice sešla stejným způsobem schody, dala svou dlaň do Jazzovy a společně kráčeli za prvním párem. Byla jsem čím dál tím víc nervózní. Ať už je to za mnou.

Pomalým krokem jsem se vydala dolů. Jeden schod po schodu. Bála jsem se, abych nezakopla. Při mým štěstí by to byla pěkná řacha. Když jsem byla v půlce, poprvé jsem si všimla opět dokonalé výzdoby. To se ale moje sestřička vyřádila. Po zábradlí byly obmotány bílé růže s liliemi. Krásně to tu vonělo. Na konci schodiště byly dvě velké vázy. V každé z nich byla jiná květina. Samozřejmě k sobě skvěle ladily. V jedné byly naaranžované naoranžovělé růže s bílými a žlutými fréziemi. V druhé váze byly světlé lilie s oranžovými fréziemi. Zhluboka jsem se nadechla a ucítila tak nádhernou vůni květin. Připadala jsem si jako na rozkvetlé louce. Jak krásný to pocit.

Jakmile jsem se dostala na podlahu, rozprostřel se přede mnou světlý koberec. Na něm byly okvětní lístky těchto tří květin. Zvedla jsem hlavu od koberce a hledala jedinou osobu. Stála na konci před krbem. Zahleděla jsem se do jeho očí, které připomínaly tekoucí zlato. Mohla jsem se v nich utápět hodiny a hodiny. Stejně bych neměla dost. Krůček po krůčku jsem šla uličkou. Kolem mě byly židle, na kterých seděli naši přátelé a rodina. Z každé strany se na mě někdo usmíval. Úsměvy oplácím, ale stejně se těším na mou jedinou lásku. Na mého jediného anděla. Zbývalo mi jen pár metrů a budu u něj. Když jsem prošla kolem mých nevlastních sourozenců, věděla jsem, že je to tady.

„Moc ti to sluší, lásko.“ Zašeptal mi do ucha Edward. Měla jsem takovou chuť se otočit a políbit ho. Nakonec jsem se udržela. Přece nezkazím svatbu. Radši jsem se šla postavit napravo od něj. Edward zůstal stát vlevo a usmíval se na mě. Ostatně jako každý v této místnosti. Teď se už čekalo na dvě osoby. Na mou jedinou dceru Renesmé a na mého nejlepšího přítele Jacoba.

Najednou začala hrát hudba. Lépe řečeno svatební pochod. Všichni upřeli zrak ke schodišti, kde právě scházela nevěsta. Vypadala nádherně. Měla krásné krémové korzetové šaty poseté perličkami. Záda měla holá. Ty pokrývaly pouze nějaké prameny z účesu a lehký závoj. Na rukou měla tzv. svatební návleky ze saténu, které byly zaháknuté za prst. Vlasy měla vyčesané do ozdobného drdolu. I v něm byly perličky. Lehké nalíčení podtrhlo její nepřekonatelný vzhled. Vypadala dokonale. Ne, ona byla dokonalá.

Sešla schody a svou ruku vložila do ruky ženicha. I jemu to moc slušelo. Své na krátko ostříhané hnědé vlasy neměl nijak upravené. Na sobě měl tmavý oblek, bílou košili a naoranžovělou kravatu. Jeho snědá pleť krásně ladila. Pomalu kráčeli uličkou. Každý na ně hleděl. Tvořili spolu dokonalý pár a to ještě nejsou manželé.

Jakmile došli k nám, objala jsem nevěstu a ženicha políbila na tvář. I Edward se s nimi pozdravil a svatba mohla konečně začít. Jelikož si Carlisle nechal vydat papír o tom, že může oddávat, kněze jsme nepotřebovali. Postavil se před nás a spustil. „Vážení snoubenci, vážení svatební hosté! Je pro mne potěšením přivítat Vás v tomto domě a přijmout z Vašich úst manželský slib. Rozhodli jste se žít společně. Dospěli jste k poznání, že chcete mít vedle sebe někoho, s kým byste si důvěrně pohovořili, komu byste sdělovali svoje životní plány a tužby. Dnes prožíváte velmi významný okamžik, který se nesmazatelně zapíše do Vašich myslí a srdcí. Od této chvíle se spolu budete radovat i soužit, plakat a smát se, starat se i veselit. Všechny tyto pocity přináší život a nastavuje je manželské zkoušce. V takových okamžicích poznáte sílu opravdové lásky. Život ovšem nejsou jen radostné dny plné úsměvů a manželství se tak trochu podobá stavebnici, od které jste ztratili návod. Čeká Vás nelehký úkol - vybudovat harmonický celek, vlastní domov. Nezapomeňte však na ty, kteří Vám dali život a postarali se o Vaši budoucnost. Mějte je stále v úctě a čerpejte z jejich životních zkušeností…“ Podívala jsem se na Edwarda. V ten samý moment se díval i on na mě. Byl to krásný okamžik. Poslouchat tuto řeč znovu. I přesto, že není určená mně.

„ Dnešním dnem se před Vámi otevírá nová kapitola Vašeho života. I když jste zahloubáni do tajů neživé přírody, berte život jako rostoucí strom a lásku jako letokruhy v něm. A já Vám přeji, ať s těmi letokruhy roste i Vaše velké štěstí.“ Tím dokončil svou řeč. „Teď Vaše sliby. Opakujte po mně. Já Jacob Black, odevzdávám se Tobě Renesmé Cullenová a přijímám Tě za manželku.“

„Já Jacob Black, odevzdávám se Tobě Renesmé Cullenová a přijímám Tě za manželku.“

„Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti.“

„Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti.“

„A teď nevěsta. Já Renesmé Carlie Cullenová, odevzdávám se Tobě Jacobe Blacku a přijímám Tě za manžela.“

„Já Renesmé Carlie Cullenová, odevzdávám se Tobě Jacobe Blacku a přijímám Tě za manžela.“

„Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti.“

„Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti.“

„Táži se Vás, Jacobe Blacku, berete si dobrovolně tuto ženu Renesmé Carlie Cullenovou?“ zeptal se Carlisle. Chvíli bylo ticho. „Ano, beru.“ Domem se rozlehlo hluboké zavití. Jak jinak.

„A táži se i Vás, Renesmé Carlie Cullenová, berete si dobrovolně tohoto muže Jacoba Blacka??“ zeptal se znovu Carlisle. „Ano,“ zašvitořila má dcera. Kdyby mi mohly téct slzy, měla bych už zmáčené celé šaty.

„Co bůh spojil, už nikdy nerozpojí! Teď si vyměňte prstýnky.“ Edward vzal pohotově tácek s krásnými prsteny a podal je Carlisleovi. Jako první navlíkl Jake Nessie. Potom byla na řadě ona. Jakmile tak udělali, mohlo se pokračovat.

„A tímto Vás prohlašuji za muže a ženu. Smíte políbit nevěstu.“ Nemusel je dlouho pobízet. Jacob se na ni vrhl a vášnivě ji políbil. Viděla jsem na Edwardovi, že se mu to tolik nezamlouvá, ale držel se. Už nemůže nic namítat.

A bylo to. Má jediná dcera se právě stala manželkou skvělého muže. Jakou já mám radost. Okamžitě jsem šla za nimi. Musela jsem je jít obejmout. „Gratuluji, holčičko. Tolik ti to sluší. Mám tě moc ráda.“ S tím jsem ji políbila na tvář. Pak přišel na řadu Jacob. „Ach Jakeu, prosím, postarej se o ni. Byla bych ti vděčná. I tebe mám moc ráda.“ Tiskla jsem ho ve své náruči. Ale musela jsem se držet. Abych ho hned neudusila. Edward i zbytek mé rodiny jim popřáli hodně štěstí. A má nová rodina?? Ti se smáli na celé kolo. Jediný Sam nebyl ve své kůži. Netušila jsem však proč.

***

Oslava se pomalu chýlila ke konci. Hudba hrála, ale už se tolik netancovalo. První tanec proběhl hladce. I tanec otce s dcerou. Hostina byla úchvatná. Vlkodlaci jedli a pili. Upíří pouze pili. Nechápu, proč se připravovalo tolik jídla. Kdo to bude jíst??

„A co dárky??“ Zeptala se nadšeně Alice. Vlítla do domu a přinesla stůl obložený dárky. Všichni se mezitím shromáždili okolo. „Tak, tady máte dárky ode mě a od Rose.“ Podávala jim dva velké kufry. Když to Nessie otevřela, nestačila se divit. „Panebože, ty ses zbláznila?? Kdo to bude nosit??“ Oba byly narvané všemožným oblečením. Jeden z nich byl červený, ten patřil Nessie. A ten druhý, modrý zřejmě Jakeovi. „Neboj se, dneska, teda vlastně zítra se ti to bude hodit.“ Řekla jen tak Alice. My s Edwardem jsme na ní zavrčeli. Všichni se samozřejmě na nás otočili. „Hej vy dva, vždyť jsem nic neřekla.“ Ke stolu přistoupil Emmett. Vzal si jeden malinký dárek a už ho cpal jim. „Ten je ode mě a od Jazze.“ Nechápavě ho Jake přijal a začal rozbalovat. Když se mu to konečně podařilo, zůstal jen koukat. V krabičce byli klíče s přívěškem nějaké kůstky. „To jsou klíče od vašeho nového auta. A ten přívěšek, to byl můj nápad.“ Dokončil vysvětlování Emm a začal se strašně smát.

Pak šla ke stolu Esme. Sebrala další malinkou krabičku a podávala ji Renesmé. Pomalu ji rozbalovala. Nakonec spatřila další klíče. Podívala se na Esme a pak na Carlislea. „To je dárek od nás. Esme ti nechala postavit kousek od nás dům. Je pouze váš.“ Když jsem uviděla, jak je naše dcera dojatá, musela jsem jít za ní. Mateřsky jsem ji objala a hladila po vlasech. Jsem zvědavá, co řekne na náš dárek. Edward na nic nečekal a došel pro obálku. Podal ji Jacobovi a ten ji rozlepil. Vytáhl letenky a klíče. „Poletíte přes Huston do Rio de Janeira. Potom pojedete na konec města k oceánu. Vezmete si loděnici. Tam na vás bude čekat jeden muž. Jmenuje se Gustavo. Doveze vás na ostrov a po celou dobu vašeho pobytu se o vás bude starat. Respektive vám poklidí a tak. A málem bych zapomněl, jedete na ostrov Esme.“ Ness a Jacob se na nás vyjeveně podívali. „Cože?? To jako vážně?? Neděláte si z nás srandu??“ Vyhrkla se slzami v očích Renesmé a běžela rovnou k nám. „To si piš zlatíčko.“ Políbila jsem ji do vlasů. „Ale tam ste byli vy s taťkou, ne??“ Pouze jsem kývla. „To nemůžeme přijmout mami.“ Musela jsem se zasmát. „A to jako proč??“ Utřela si slzy, zadívala se mi do očí a spustila. „Třeba proto, že jste tam byli. Prožili ste tam svou svatební noc. A zplodili mě. To snad jako vysvětlení stačí, ne??“ Podívala jsem se na Edwarda. Vyměnili jsme si zmatené pohledy, ale tentokrát odpověděl on. „Ness, vy tam musíte jet. My s maminkou bychom si to moc přáli. Udělejte nám radost.“ Jako mávnutím proutku kývla a už nás svírala ve svém náručí. „Děkujeme. Miluju vás.“ „My tebe taky holčičko.“ S tím odešla za Jacobem, aby se mohli jít připravit na cestu.

Po půl hodině se přišli rozloučit. Nejdříve šli za smečkou. Potom za Denaliovými a na konec si nechali nás. Jakmile loučení ustalo, Edward znervózněl. Netušila jsem proč, ale nějak mě to zneklidnilo. „Mami, tati, rodino. Musíme vám ještě před odjezdem něco říct. Je to důležité. Pokud vám to neřeknu, nemůžu odjet. Ehm, jak začít…“ Edward se napjal. Z hrudníku se mu ozvalo slabé zavrčení. „No… Víte, já jsem… Já jsem…“ Napjatě jsem čekala, co z ní vypadne. „Hej, Ness, tak už to vyklop.“ Zahulákal Emm. Jen se nesměle usmála. „Jsem těhotná. Čekám dítě.“

***
KONEC