9. kapitola - Nečekané rozloučení

„ Mamko, půjdeme zachránit taťku a zbytek rodiny?“ zeptala se mě Ness svým zvonivým hláskem. Co jí mám na to asi odpovědět? Jak se může na takovou věc zeptat? Vždyť je to naprosto jasný.

„ Zlatíčko, to si piš, že je půjdeme zachránit.“ řekla jsem jí a už mi skočila kolem krku. Chvilku jsme si povídali, ale pak zazvonil mobil. Renesmee se posadila na židli a já běžela upíří rychlostí k telefonu. Ani ne za vteřinu jsem ho držela v ruce a užuž jsem chtěla zmáčknout tlačítko po přijetí hovoru, když jsem si všimla, kdo mi to vlastně volá. Jacob. Proč volá? Copak jsme se nedomluvili, že mi dám vědět, kdy bude moct přijet? Že by se mu tolik stýskalo?

„ Jacobe, ahoj. Stalo se něco? Je Charlie v pořádku? Proč nic neříkáš? Jindy nejsi k umlčení a teď jsi zticha? Mluv už konečně!! Dovádíš mě k šílenství!!“

„ Ahoj Bello, Charliemu nic není. Je zdravej jak řípa. A byl sem zticha z jednoho jedinýho důvodu. Nepustila si mě ke slovu.“

„ Nic se mu nestalo? To jsem si oddychla. Tak proč voláš? Dohoda zněla jasně, ne? Nebudeš mi volat, ale ozvu se já. Pamatuješ??“

„ Jo, vzpomínám si, ale už 4. měsíce čekám telefonát a pořád nic. Proto ti volám. Jak se má Nessie? Stýská se jí po mně? A co ty a Edward?“ Jakmile jsem uslyšela jeho jméno, bodlo mě u srdce. Nevěděla jsem, jestli mám říct příteli, co se tu stalo nebo jestli mám mlčet.

„ To se moc omlouvám. Neuvědomila jsem si, že je to už taková doba, promiň. Ohledně Ness, proč se jí nezeptáš sám?“ a naznačila jsem své dceři, aby šla ke mně.

„ Halóóó??“ ozvala se do telefonu Renesmee.

„ Ness?? To jsem já, Jacob. Jak se máš??“

„ Ohh, Jaku, tak ráda tě zase slyším. Tolik se mi po tobě stýskalo. Mám se dobře, akorát máme rodinný problémy. No a jak se má můj vlkodlačí přítel?“

„ Teď už se mám taky dobře. Nemáš tušení, jak se stýská mě. Moc mi chybíš. Těším se, až tě uvidím. Říkala si, že máte problémy. Jaký?“ Tohle budu muset vyřídit já. Hodila jsem po Nessie omluvný výraz a vzala jí mobil z ruky.

„ Jacobe, nechci to teď řešit. Všechno se včas dozvíš, ano? Jen si nedělej starosti. Akorát bych tě chtěla o něco poprosit. Mohl by si za námi přijet? Potřebovala bych od tebe malou službu.“

„ Bello, děje se snad něco? Určitě přijedu a rád pro vás cokoliv udělám. Řekni si. Jen po mně nechtěj, abych se zabil nebo něco podobného.“

„ Povím ti to, až přijedeš. Jsme ve Springfieldu, v hotelu … Za jak dlouho by si tu byl??“

„ No pokud pojedu autem, tak 3 dny cesty. Pokud na motorce tak 2 dny a pokud poběžím tak 1 a půl dne. Jestli to spěchá, poběžím a bez přestávky. Ale musíš mi připravit něco k jídlu. Budu vyhladovělej.“

„ Jacobe, to po tobě nemůžu chtít. Nechci, aby ses kvůli nám takhle obětoval. Klidně jeď autem. 3 dny nejsou zase taková doba.“

„ Bello, říkala si, že je to naléhavé. Prostě poběžím. Mé poslední slovo. Ať se ti to líbí nebo ne.“

„ Dobře. Pozítří brzy ráno tě budu očekávat na náměstí. Jsem ti moc vděčná. A jídlo samozřejmě připravím. Nenechám tě přece umřít hlady..!!“ 

Tak, všechno je připravené. Snídaně je hotová a vzkaz mám taky napsaný. Nevím, co bych si bez takového přítele počala.

„ Mamko, to už jdeš vyzvednout Jakea??“ podívala se na mě rozespale Ness. Popadla jsem ji do náruče a odnesla zpátky do postýlky.

„ Ano zlatíčko, ale ty běž spinkat. Až se probudíš, Jacob tu bude. Dobrou broučku.“ zachumlala jsem ji do deky a políbila na čelo. Okamžitě usnula.

                 Za 10 minut jsem byla na náměstí. Všude bylo ticho. Lehce pofukoval podzimní vánek. Pohrával si s mými vlasy, zatímco já se rozhlížela po příteli. Zatím tu ještě nebyl. Posadila jsem se na lavičku a pozorovala zbarvené listy zdobící skoro nahé stromy. Podzim je nádherné roční období.  Všude je plno barev. Oranžová, červená, žlutá, zelená, hnědá,..

Vzpomněla jsem si na Forks, když v tom na mě někdo promluvil.

„ Slečno, co tu tak brzy pohledáváte??“ řekl hluboký mužský hlas. Byl mi povědomí. Otočila jsem za zvukem. Jakmile jsem spatřila osobu, jenž na mě promluvila, skočila jsem jí kolem krku.

„ Ach Jacobe. Jsem ráda, že si přišel. Už jsem myslela, že se ti něco stalo. Tolik jsem se bála.“ Kdybych mohla brečet, už bych se tomu poddala.

„ Bello, promiň. Jsem tu už asi hodinu. Šel jsem se akorát projít. Pak jsem tě uviděl, jak sedíš sama na lavičce a pozoruješ nějaký listy. Myslel jsem, že si se zbláznila. Tak jsem si řek, že tě trošku proberu. A jak vidím, povedlo se.“ ušklíbl se nad svým fórkem. Jakmile spatřil mou strhanou tvář, smích ho přešel. Posadil se ke mně na lavičku a vyčkával.

„ Jacobe, musím tě o něco poprosit. Pohlídal by si Nessie?? Já musím odcestovat. Jsi jediný, komu ji teď můžu dát na starost. A navíc, vím, že ji ochráníš.“

„ Samozřejmě ji pohlídám. Ale jak myslíš to, že jsem jedinej, kdo jí může pohlídat. Co tvá upíří rodina?? Ta se o ni postarat nemůže?? A kam musíš odcestovat??“ Mám mu to říct??

„ Ne nemůže. Jsi jediný. Charliemu ji nemohu svěřit a Reneé taky ne.“

„ Tak dobře. Ale musíš mi nejdřív říct, co se stalo.“ koukl na mě přísným pohledem. Po chvilce se usmál a pobídl mě, ať spustím.

                Asi po hodině jsem mu všechno řekla. Co se vlastně stalo a co mám v plánu. Sice měl pár připomínek, jenomže já je ignorovala. Bylo mi to jedno. Já to prostě musím udělat. Má rodina mi za to stojí. Jsem sama, měla bych požádat o pomoc. Ale to neudělám. Zvládnu to. Dnes večer vyrazím. Jsem rozhodnutá. Nikdo mě už nepřesvědčí.

                Otevřela jsem dveře a vešla do pokoje. Renesmee ještě spala, tak jsem zavedla Jacoba do malé kuchyňky. Ukázala jsem mu kde je lednička a ať si vybere na co má chuť. Zatímco si připravoval snídani, v jeho případě to bylo vyjedení skoro všeho, co tu máme, já zašla zkontrolovat Ness. Otevřela jsem dveře do ložnice. Jak jsem předpokládala. Peřina byla odkopaná a Nessie rozvalená po celé posteli. Zase se jí zdál ten ošklivý sen. Jakmile jsem ji přikryla, probudila se.

„ To už jsi zpátky?? A je tu Jake??“ zeptala se a už vybíhala z pokoje. Rovnou si to namířila do kuchyně. Kam jinam.

„ Jakeu..“ Přiběhla k němu, skočila mu do připravené náruče a vlepila mu pořádnou pusu. Já, opřená o rám dveří, jsem se musela usmát. Byla vždy tak šťastná, když Jacob byl s ní. Měla štěstí, nikdo ji nemůže milovat tolik, jako on.

                Zatímco Renesmee snídala s Jacobem, já se šla osprchovat a připravit na cestu. Chtěla bych odjet, co možná nejdříve, ale zároveň nejdéle. Bude se mi tak stýskat. Nikdy jsem nebyla od své dcerky odloučena na tak dlouhou dobu – teda když nepočítám její první týdny.

                „ Mamko, my někam odjíždíme??“ zeptala se odpoledne Ness. Vyděšeně se podívala na mou cestovní tašku.

„ Ne, ty ne. Jenom já..“ odpověděla jsem.

„ Ale to přece nemůžeš. Nedovolím ti to. Pojedu s tebou.“

„ Ne, ty zůstaneš tady s Jacobem. Proto je přece tady.“

„ To není fér!!“ zakřičela na mě Ness a odběhla do ložnice, kde práskla dveřmi.

„ Renesmee Carlie Cullenová!! Okamžitě se vrať!! Takhle se mnou mluvit nebudeš!!“