4. kapitola - Úpravy rovná se noční můra?

Connie si sedla bleskurychle do auta. Strčila klíčky do zapalování a vyrazila svou oblíbenou rychlostí směr můj nový dům.

Už mě to přestává bavit. Její jízda je opravdu o život. Nemám v úmyslu umřít takhle mladá. Ještě jsem ani nic nedokázala. Bude se to muset co nejdřív změnit. Teda pokud budu nucena s ní jezdit v jednom autě. „Byla by jsi od té lásky a přibrzdila? Je tu povolená 70. Ty jedeš 100.“ Zhnuseně si odfrkla. To se dalo čekat. Naštěstí zpomalila. „Bože, ty se naotravuješ. Copak jsi polda?“ Policii nemám moc v lásce, ale člověk si zvykne. „Ne nejsem. Ale táta je právník. A neustále poslouchám přednášky o tom, jak je rychlá jízda nebezpečná.“ Když si jen vzpomenu na nedávný výklad, rozbolí mě hlava. Hodina a půl o ničem. Akorát jsem přišla o drahocenný čas. „Aha. No já to taky poslouchám doma. I můj taťka je právník. Teď bude pracovat ve Forth Worth. Prý tam bude mít ještě jednoho kolegu. Jméno jsem zapomněla. Měl by se v nejbližší době taky přistěhovat.“ Chvilku jsem nad tím uvažovala. Protože to, co před chvílí řekla Connie, mi Patrick taky říkal. Že by byla dcerou toho slavného advokáta Victora Davise? „Ehm, jak že se vlastně jmenuješ příjmením?“ Udiveně se na mě podívala. „Proč to chceš vědět? K čemu ti to bude?“ Řekla jsem snad něco špatně? „No, nejsem si úplně jistá. Jen mě něco napadlo.“ Ach ta moje zvědavost. „Jsem Davisová. A když jsem ti řekla, jak se jmenuju. Buď od té lásky zvědavko, a pověz mi pravdu. Proč jsem ti to měla říct?“ Super. Dva největší rivalové. A já se spřátelím s jeho dcerou. Ach jo, to se může stát jenom mě. „Samozřejmě. Pro jistotu. Já jsem Jonesová. Tvůj otec a můj otec. No, jak to říct. Oni se nemaj moc v lásce.“ Jakmile jsem to dořekla. Connie prudce zabrzdila. Ještě štěstí, že jsem byla připoutaná. Asi bych vyletěla předním sklem ven. „Cože? To si děláš srandu? Že jo, řekni že jo!“ Kéž bych mohla. „Ne, nedělám.“ Nic víc mě nenapadlo. Netušila jsem, co bych mohla jiného říct. Opravdu skvělé. Po zbytek cesty, lépe řečeno těch posledních 5 minut, bylo ticho. Neuvěřitelné, protože Connie nezavře pusu. A tohle byl rekord. I přesto bych radši poslouchala její historky ze Seattlu. Z jejich bývalého bydliště.

„Ehm... No... Děkuju moc za svezení. Je to od tebe milé.“ Žádná odpověď. Vystoupila jsem z auta. Vytáhla si tašky na chodník. Náš Fordík ještě nestál na příjezdové cestě. Takže táta nebyl doma. Kdo mi jen pomůže donést to dovnitř? Nezbývá mi nic jiného, než jít na třikrát. Ne-li víckrát. Zeptám se Connie, ale pochybuju. Teď se chová tak chladně. Až je to nepříjemné. Asi jsem si to měla nechat pro sebe. Proč jen jsem s tím začínala? Jsem tak hloupá. Ale zkusím to. Přece mě nebude ignorovat jenom kvůli tomu, že naši milovaní tatínkové jsou právní nepřátelé. Třeba se z nich stanou přátelé, když budou pracovat dohromady. A my se budeme moct nadále bavit. Po tak dlouhé době jsem si dokázala najít opravdového kamaráda. Nechci ho ztratit. Nedovolím to. Šla jsem zpátky k autu. Zaťukala jsem na okno, kde sedí Conn. Otočila se na mě s pohledem, který naznačoval tolik smíšených pocitů. Zlost, hanba, nenávist a smutek. Smutek? Vidím dobře? I ona je zničená. Nejsem sama. „Connie, prosím otevři to okno.“ Naléhala jsem na ni. Bohužel, žádná odezva. „Connie, vím že se zlobíš. Ale to přece neznamená, že se spolu nebudeme bavit. Můžeme být přátelé, nebo ne?“ Podívala se na mě. Byla jsem ráda. Konečně se mi podařilo upoutat její pozornost. Místo aby stáhla okénko u spolujezdce, vylezla rovnou ven. Nastala ta trapná chvilka ticha. Ani jedna z nás se nemohla podívat té druhé do očí. Jako bychom si provedly něco zlého. Opak byl pravdou. My vlastně nic neudělaly. „Abby, je mi to tak líto. Chovala jsem se strašně. Ale táta. Jak já ho tak nemám ráda. Už vidím, jak mi zakazuje se s tebou bavit. Bože. To zase bude. Jsem zvyklá, že mi nedovolí plno věcí. Řeknu ti jedno. Jsi má kamarádka. A nevzdám se tě. Ať to stojí, co to stojí.“ Úplně mi tím vyrazila dech. Čekala jsem jakoukoli reakci, tuhle teda ne. „Páni. Nevím co říct. Možná... Děkuju.“ Obě jsme se naráz objaly. Byla to taková ta dojemná scéna z romantického filmu. Žena na pláži brečí. Muž na druhém konci stojí a přemýšlí nad svou chybou. Pak si to uvědomí. Snaží se vyhledat svou milovanou. Najde ji. Oba si padnou do náruče a vášnivě se políbí. My se s Connie líbat opravdu nebudeme. I přesto jsem ráda za vše, co se dnes stalo. Možná bych vynechala Sladkou Mimi.

3 minuty jsme se objímaly jako znovunalezené kamarádky. „Chceš pomoc s těma taškama?“ Ozvala se najednou Conn. Poodešla ode mě asi dva kroky. Její pohled směřoval na kupu u vchodových dveří. Kývla jsem na souhlas. Obě jsme si to namířili pro svou nálož. Nechápu, jak jsem toho mohla tolik nakoupit. Kam jen to všechno dám? Asi se dneska v pokoji nehnu. A nejen to, jestli se dám ještě dneska do práce, půjdu spát bůh ví v kolik. „Hééééj... Abb, můžeš otevřít ty dveře? Nechci si stěžovat, ale je to docela těžký. A slovo docela je fakt slabej výraz.“ Zamrkala jsem, abych se vrátila ze svého snění. Radši nad tím vším budu uvažovat až bude klid. „Jo, jasný. Dej mi minutu. Musím vyštrachat někde v tašce klíče.“ Určitě jsou na dně. Tak jako vždycky. Kde jinde by taky mohly být. „Ha, mám je.“ Nadšeně jsem vytáhla ruku z tašky. Jsem to, ale pašák. Strčila jsem je do zámku od dveří. Trochu to tam zarachotilo. Nakonec se neochotně otevřely a my mohly vstoupit. „Ty tašky dej támhle do tý místnosti.“ Ukázala jsem na budoucí obývací pokoj. Zatím to tam vypadalo strašně. Všude samé krabice, věci obalené v igelitu, pavučiny a bůh ví co ještě. Jsem zvědavá, kdy to tu bude vypadat jako u normálních lidí. Snad se mi to podaří ještě tento týden. „Páni, máte vážně skvělej barák. Ráda bych si to tu prohlídla, ale budu muset jít. Nebo mě naši přetrhnou jak hada.“ Uchechtla se Connie. „Domluvíme se na někdy jindy. Ještě jednou děkuju. Za všechno.“ Podívala se na mě. Byl to takový ten přátelský pohled říkající Právě jsem chtěla říct totéž. „Ty mi snad čteš holka myšlenky nebo já fakt nevím. A to si piš, že se dohodneme. Tady máš moje číslo. Ozvy se mi, kdy budeš mít čas. Pá kočko.“ S tím mě líbla na tvář a prchala ke svému autu. Zrovna začalo slabě poprchávat. Vyšla jsem na verandu a stála tam, dokud neodjela. Když nad tím tak přemýšlím, našla jsem si za jeden den kamarádku. A jakou. Tohle až povím Patrickovi. Ten bude teprve koukat. Zvláště až se dozví, čí je to dcera.

Neměla jsem chuť rozebírat nákup z tašek. Nechala jsem je tam. Ráno moudřejší večera. Tím se budu pro dnešek řídit. Radši jsem si šla udělat něco k jídlu. Za dnešek jsem toho opravdu moc nesnědla. Jak tak nad tím uvažuju, měla jsem jen ráno snídani. V tu ránu mi zakručelo v břiše. „Ty ses taky musel ozvat, co?“ Poplácala jsem si břicho. Došla jsem do kuchyně. Otevřela ledničku a přemýšlela. Měla bych si dát něco teplého. Ale zase když si udělám jen lehkou rychlou studenou večeři, budu dřív v posteli. Stála jsem tam ještě asi 2 minuty. A stále jsem na nic nepřišla. Už i u hloupého jídla strávím tolik času. Nakonec jsem si zvolila omeletu. Je to teplé a co je hlavní. Rychlé.

Po večeři jsem umyla pánev a talíř. Potom jsem letěla rychlostí blesku do koupelny. Nemohla jsem se dočkat vytoužené sprchy. Celé odpoledne jsem se na ni těšila. Konečně jsem se ji i dočkala. Byl to opravdu krásný pocit, nechat na sebe dopadat ty teplé kapky vody. Únava pomalu, ale jistě odcházela. Vůbec se mi nechtělo odcházet z dokonalé sprchy do pokoje. Jenomže ta představa, zachumlat se do deky a unášet se ve svých tajných snech, je pěkná. Nakonec jsem vylezla. Zabalila se do ručníku a vydala jsem se pro své oblíbené pyžamo. Bílé tílko s potiskem Snoopy a k tomu tmavě modré volné kraťasy. Jak dlouho ho mám? Asi 4 roky? Divím se, že mě ještě neomrzelo. Ručník jsem hodila na židli. Spíš spadl těsně před ní. Mávla jsem nad tím rukou. Přece ho nepůjdu zvednout. Tu jednu noc to na zemi přežije. Vlezla jsem si pod peřinu. Okamžitě jsem zavřela oči. Jsem zvědavá, jaký sen se mi bude zdát dneska. Doufám, že hlava bez tváře to nebude...

Ležím v posteli. Nade mnou se sklání jakási hlava. Není ji vidět do tváře. Jako by neměla obličej. Žádné oči, ústa, nos. Jenom rozmazaná šmouha. Vstahuje ke mně ruce. Cítím je na svém krku. Pevně ho sevře. A pak ten zvuk. Jako by se někdo smál.

„Uáááá...“ S hrůzou jsem se posadila na postel. Už znovu ten sen. Ještě nikdy se mi nezdálo něco dvakrát. Tohle musí něco znamenat. Jinak nevím. Anebo ano. Jsem prostě divná. Mávla jsem nad tím rukou. Nebudu si přece zatěžovat hlavu. Není nic nového pod sluncem, že nejsem v pořádku. Třeba se tu konečně dám dokupy. Vůbec bych se nezlobila. Radši jsem mrkla na budík. Je teprve půl sedmé. Hlad nemám, do koupelny se mi taky zrovna nechce. Co budu dělat? Usilovně jsem přemýšlela nad různými nápady. Nakonec mi to došlo. Konečně se vrhnu do úprav mého pokoje. Nadšeně jsem ze sebe skopla peřinu. Prudce jsem vstala a udělala jeden krok vpřed. S tím se mi zamotala hlava. Práskla jsem sebou zpátky na postel. Chvilku jsem tam ležela, neschopná pohybu. Ach ten můj nízký tlak. Otevřela jsem oči. Musím vstát. Přece nebudu ležet, když mám tolik práce. Pomalu jsem sesunula jednu a potom druhou nohu na parkety. Seděla jsem na posteli a rozhlížela se po místnosti. Má představa se mi rýsovala v mysli. Nevím, jestli to dneska všechno stihnu. Doufám, že ano. Pro jistotu jsem se vydala pro oblečení. Včera jsem si koupila skvělé monterky. Ale ve které tašce asi zůstaly? Vrhla jsem se na tu hromadu ve snaze, že je někde najdu.

Prošla jsem snad deset tašek. Nemohla jsem je vůbec najít. Zbývala mi už poslední. Horlivě jsem ji vzala a všechen její obsah vysypala na zem. Přehrabovala jsem se v té kupě doplňků. A pak mě zaujala menší taštička. Otevřela jsem ji. Konečně jsem spatřila to, co jsem tak dlouho hledala. Mé modré monterky. Nepotřebné věci jsem naházela zpátky do tašek. Popadla jsem ten kus oblečení a letěla s nimi do koupelny. Mám hodně práce a málo času. Musím toho stihnout co nejvíc.

10 minut v koupelně a já jsem připravená. Vyšla jsem zpátky do pokoje. „Tak, nejdříve to tady roztřídím.“ Doplňky jako povlečení, závěsy, obraz, lampičky, svíčky, rámečky na fotky, ubrus a podobné věci jsem dala do šatny. Potom jsem tam dovezla své 3 kufry plné oblečení. Kosmetický kufřík jsem donesla do koupelny. Paletu, štětec, kýble s barvou a váleček na malování jsem si připravila pod okno. Z postele jsem odnesla polštář s peřinou do šatny a přikryla ji fólií. Odsunula jsem ji od zdi, abych měla lepší přístup. Stůl s židlí jsem tu zatím neměla. Naštěstí. Na parkety jsem taky dala fólii. Teď už mi nic nebránilo, vrhnout se na malování.

Na paletu jsem nanesla patřičné množství světle modré barvy. Podle návodu jsem ji naředila trochou vody. Vzala jsem si váleček a namočila ho. Párkrát jsem jím přejela po paletě. Konečně jsem se mohla pustit do práce. Začala jsem od stropu. Jakmile byl natřený, vzala jsem si štětec a natírala jsem rohy a plochy kolem oken. Když jsem skončila i s tímhle, musela jsem si přimíchat další barvu. Znovu jsem uchopila váleček a vrhla se do natírání dvou stěn. Po půl hodině jsem měla hotovo. Stačí jenom hodinku počkat. Pak mě čeká pouze druhý nátěr. Otevřela jsem okno, aby to rychleji uschlo. Chtěla jsem si zkrátit chvíli, proto jsem si šla prohlédnout šatnu. Málem jsem zakopla o jeden kufr. Proč jen jsem si ho postavila na takhle blbé místo? Nechápu. Bylo tu malé okénko, takže jsem nemusela rozsvícet. Stěny měly světle žlutý nádech. Skříně a poličky byly z tmavého dřeva. Tato kombinace se mi moc líbila. Chtěla bych ji využít i do našeho obýváku. Uvidím, co na to řekne táta. Táta. A sakra. Včera jsem se s ním vůbec neviděla. Vyběhla jsem ven. Přímo jsem vylítla na chodbu. Když jsem procházela kolem jeho dveří od ložnice, slyšela jsem zvláštní zvuky. Chrápal. Což značí jediné. Ještě spí. Rozhodla jsem se, že si udělám snídani. Sešla jsem schody. Ani nezavrzaly. Divné. V kuchyni jsem si udělala svou ranní dávku kofeinu. Měli jsme tu ještě plno nerozbalených krabic. V jedné z nich jsem objevila kávovar a vaflovač. Mám chuť na dobré vafle s medem. Doufám, že vůbec nějaký med máme. Jinak by to byla opravdu škoda. Ve skříňce jsem našla balíček vaflí a v lednici sklenici medu. Mám já to ale kliku.

Po tak lahodné snídani, jsem šla omrknout mou tvorbu. Zatím to usychalo dobře. Ještě ¾ hodiny a mohu pokračovat. Zašla jsem zpátky do šatny. Rozhodla jsem se, že si vybalím kufry. Otevřela jsem jeden. Bylo tam plno triček, topů a mikin. Vzala jsem první várku. Naskládala jsem je do poličky. Roztřídila jsem je podle druhů. V jednom komínku byly trička na jaro, v druhém na podzim a ve třetím na zimu. Pak přišly na řadu topy. Těch moc nemám, ale i tak dostaly své místo. Mikiny jsem pověsila na ramínka, která jsem si včera koupila. Všechna byla ve žluté barvě. Má touha po dokonalosti je prostě moc silná. Kufr jsem hodila do kouta. Sebrala jsem druhý a mohla dál vybalovat. Kalhoty jsem dala do další poličky. Vedle jsem položila tepláky, kraťasy a kalhoty pod kolena. Jediné šaty, které mám, jsem pověsila na volné ramínko. Bundy jakbysmet. Pyžama jsem uložila do šuplíků a spodní prádlo taky. Z posledního kufru jsem vyndala boty. Tenisky, sandále, pantofle nebo žabky jsem dala do botníku. Bačkory jsem si vzala na nohy. Byly to takové ty teplé chlupaté botky, které přímo volaly po nošení.

Měla jsem vybaleno. Po rychlé kontrole stěn jsem zjistila, že mohu pokračovat v malování. Namočila jsem váleček do nově připravené barvy a začala malovat. Tentokrát mi to šlo od ruky. Za chvilku jsem byla se stropem hotova. Na řadu pak přišly zbylé dvě stěny. I ty jsem měla brzo natřené. Teď mi stačí počkat další dvě hodiny a mám to hotové. Jelikož mám mnoho času, rozhodla jsem se vymalovat si i koupelny. Sundala jsem zrcadlo a odnesla ho do šatny. Z tašky jsem vyndala druhou paletu. Do ní jsem nalila žlutou a kápla trochu vody, aby byla se barva lépe vsákla. Pořádně jsem to rozmíchala. Jakmile byla připravena, vzala jsem špinavou paletu a došla ji společně s válečkem umýt. Po opláchnutí skoro zaschlé barvy, jsem do ní nalila tmavě modrou. Přilila vodu a i tohle rozmíchala. Když bylo vše připravené, zakryla jsem průhlednou fólií umyvadlo, sprchový kout, vanu a záchod. Váleček jsem namočila a vrhla se do malování. Strop jsem natřela na modro. Stěna s dveřmi a naproti ní s oknem dostala žlutý odstín. Zbylé dvě jsem natřela též modrou barvou. Necelou hodinu jsem si tu malovala. S prací jsem byla prozatím spokojená. Líbilo se mi to. Ne nadarmo se říká: „Jaký si to uděláš, takový to máš.“ A já s tím souhlasím. Protože jsem si to tu udělala útulné. Jenomže stačí jenom malá chybička. Všechno můžu pokazit jakýmkoli chybným krokem. Proto doufám, že se mi to nestane.

Z přemýšlení mě vytrhlo zaklepání. Nadskočila jsem a z hrůzy jsem dostala husí kůži. Srdce mi tlouklo jako o závod. Párkrát jsem se nadechla, abych se uklidnila. Vrátila jsem se do pokoje. Otevřela jsem dveře. Kdo mohl asi stát za těmi dveřmi. Táta. A já se ho leknu. „Čau tati,“ pozdravila jsem ho a líbla na tvář. „Abby, dobré ráno. Omlouvám se, že jsem včera přijel tak pozdě. Snad si na mě nečekala.“ Začala jsem se lehce třást. Patrick vykulil oči. Zřejmě nechápal, co se děje. Ale to už jsem to nevydržela. Vyprskla jsem smíchy. Držela jsem si břicho, protože mě bolelo od zadržovaného smíchu. Táta se na mě výhružně podíval. „Jéé, promiň. Jsem zcela klidná.“ Chtěla jsem ho ujistit, proto jsem pokračovala. „Neboj, nečekala jsem na tebe. Byla jsem strašně unavená z těch nákupů, že jsem skončila v posteli vcelku brzo. Možná ještě nebylo ani osm.“ Tohle radši nekomentoval. Věděl, že zrovna neponocuju. A ani nejsem ranní ptáče. „A co si všechno koupila? Nebo víš co? Řekneš mi to u pozdní snídaně,hmm?“ Druhá snídaně? Kolik tak vlastně může být hodin? „Já jsem po snídani. Ale říct ti to můžu u oběda. Teda pokud dneska nejedeš do práce.“ Uznale kývl a odešel. Na nic se nevyptával. Díky bohu. Bohužel, vyzpovídat se budu muset u oběda. Měla bych si promyslet, co všechno mu řeknu. Je jasné, že Sladkou Mimi vynechám.

Nechala jsem vymýšlení plánu na potom. Zavřela jsem dveře. Rozhlédla jsem se po místnosti. Barva byla skoro zaschlá. Zachvíli budu moct stěhovat věci na zpátek. Vrátila jsem se proto do šatny, abych si připravila věci. Všechen obsah z tašek jsem opatrně vysypala na jednu hromadu. Rozhodla jsem se, že si to protřídím. Většina stejně poputuje ke mně do pokoje. Něco zůstane tady v šatně a zbytek dám do koupelny. Jakmile jsem měla nachystané ve třech kupičkách, došla jsem si pro nábytek, který jsem si přivezla z New Yorku. Noční stolek, komodu, psací stůl, židli, lenošku a miniknihovničku. To všechno budu muset nanosit do pokoje. Ještě, že je tak velký a bude se mi to sem vejít. V mém bývalém pokoji se nedalo hnout. Tady bude místa. Asi si ještě něco dokoupím. Pokud se mi podaří přemluvit Patricka, mohla bych si pořídit malířský podstavec. Hezky by se tu vyjímal. No uvidím, jak to dopadne.

Vyšla jsem na chodbu. Už si nepamatuju, kam jsme předevčírem dali mé věci. Mám dojem, že jsme je vynesli nahoru. Ale kam potom? K taťkovi do pracovny? Které dveře to vlastně jsou? Blíž k mému pokoji, nebo ty ke schodišti? Zkusila jsem ty uprostřed. Otevřela jsem je. Ocitla jsem se v koupelně. Vycouvala jsem ven. Pokus číslo dvě. Popošla jsem ke schodišti. Uchopila kliku a jemně zatlačila dolů. Dveře se otevřely. Vešla jsem dovnitř. Všude tu bylo plno nábytku. Já se na druhý pokus trefila. Jsem to ale šikula. Vytáhla jsem židli a popojela s ní na chodbu. Lehkým postrčením dojela až na druhý konec. Zastavila se těsně před vchodem do mého pokoje. Poslušná židlička. Otočila jsem se zpátky do pracovny. Pomalu jsem vytahovala jeden kus nábytku po druhém. Některé kousky mi daly opravdu zabrat. Třeba takový stůl. V životě bych neřekla, že je tak těžký. Musel mít nejmíň 15 kilo. Jinak nevím.

Když bylo před pokojem vše připravené, šla jsem zkontrolovat, jak usychá barva. Hřbetem ruky jsem přejela po stěně. Žádný otisk. Nic. Teď už zbývá jenom přelakovat parkety. Podle návodu na plechovce lak zaschne za necelou hodinu. Patrick říkal, že je nechal přebrousit. Takže jednu půlku pokoje zatím můžu nalakovat. Rychle jsem je natřela, ale tak, aby to bylo kvalitní. Prozatím jsem byla s výsledkem mé práce spokojena. Mrkla jsem na hodinky. „Cože? To je už tolik hodin? Co jsem tu jen takovou dobu dělala?“ Bylo půl dvanácté. Měla bych jít dělat oběd. Z pokoje jsem vyletěla jako šílená. Schody jsem brala po dvou. Zbývaly mi poslední dva, když jsem se prudce zastavila. Do nosu mě praštila jakási příjemná vůně linoucí se z kuchyně. Patrick vaří? To bylo to první, co mě napadlo. Pomalu jsem došla do kuchyně. A měla jsem pravdu. Táta stál u plotny a pokoušel se něco ukuchtit. Přes oblečení měl mou proužkovanou zástěru. Rozhlížela jsem se po místnosti. Vypadalo to tu jako po výbuchu. Pearl Harbor a Hirošima dopadli lépe než naše kuchyň. Tohle opravdu uklízet nehodlám.

„Ehm... Tati? Snažil ses vařit? Nebo jenom udělat bordel?“ Tomu jsem se uchichtla. On se na mě s vážnou tváří otočil. Měřil si mě pohledem. Jestli si o mě myslí, že nejsem v pořádku, tak ať se rozhlédne. „Abb, já se opravdu snažil. Vždyť to nemůže být tak hrozné.“ Není hrozné? Není tu ani jedna část místnosti čistá. „Ok, máš pravdu. Voní to skvěle. Doufám, že to tak i bude chutnat, ale uklízet budeš ty. K tomuhle já se nehlásím.“ Abych dodala na efektu, zkřížila jsem si ruce na prsou. Patrick zvedl ruce na znamení, že se vzdává. „Uklidím to. Jenom mi něco slib. Od příště vaříš radši ty. Rád ti to přenechám.“ Nemohla jsem nesouhlasit. Alespoň se tak vyhnu pohromě.

Po vydatném obědě, který se Patrickovi opravdu povedl, jsem se vydala zpátky do pokoje, abych dodělala parkety. Úklid kuchyně mi nehrozí. Takže času mám habaděj. Přesunula jsem postel na nalakovanou podlahu. Jakmile bylo vše připraveno, vrhla jsem se do toho po hlavě. Během chviličky jsem měla hotovo. Teď už jenom zbývá, aby to brzo uschlo a já mohla konečně všechno nastěhovat. Představa, že budu dneska bydlet, je tak lákavá. Pomalu jsem začala nosit nábytek dovnitř. U některých kousků jsem se zadýchala. Nechápu, jak může být něco malého, tak neuvěřitelně téžký. Záhada.

Hodina uběhla opravdu rychle. Parkety jsou hotové, vše je nastěhované. Akorát dát nábytek na správné místo. Což by neměl být problém. Postel jsem přesunula doprostřed místnosti. K oknu jsem dala psací stůl a židli. Noční stolek dostal své čestné místo vedle postele. Lenošku jsem přenesla do rohu, vedle miniknihovničku. Stojací lampa nesměla chybět. Do zdi jsem navrtala dírky, abych si měla kam pověsit obrazy, hodiny a poličky. Komodu jsem postavila naproti posteli. Toaletní stolek byl hned vedle. Z druhé strany blíž ke dveřím, jsem přisunula malý věšák. Ten se bude vždycky hodit. Před postel jsem položila chumdelatý běhoun světle modré barvy. Jakmile mělo všechno své místo, nezbývalo mi nic jiného než se pustit do doplňků. Povlékla jsem postel a na ni poskládala polštářky. Fotky jsem dala do rámečků, a pak je srovnala na poličky. Pověsila jsem dva obrazy společně s hodinami na zeď. Svíčky, dekorativní mističky a vázy jsem rozmístila různě po pokoji. Byla jsem opravdu spokojená. Protože se mi to opravdu povedlo. Vypadalo to tu kouzelně. Takový pokoj byl můj sen. A konečně se mi splnil.

Vešla jsem do koupelny, abych zjistila, jak to dopadlo tady. Barva byla zcela suchá. Druhý nátěr nebude potřeba. Naštěstí. Představa, že bych měla malovat znovu, je příšerná. Začala jsem sundávat postříkané fólie od barev. Když jsem měla hotovo, došla jsem do šatny pro zrcadlo a pověsila jsem ho na patřičné místo. Toaletní potřeby jsem si dala do poliček. Přenesla jsem si sem i malou skříňku, do které jsem naskládala modré a žluté ručníky. Koberečky jsem položila před umyvadlo a záchod. I tady to bylo hotové. Byla jsem tak vyčerpaná, že jsem rovnou zůstala v koupelně. Svlékla jsem si špinavé montérky a zalezla pod sprchu. Horké kapičky mi stékaly po těle. Pomalu, ale jistě jsem se uvolňovala. Byl to tak krásný pocit, který bych nejradši protáhla do půlnoci. Bohužel, nic netrvá věčně. Šáhla jsem po jahodovém šampónu a pořádně si umyla vlasy. Potom jsem na ně nanesla kondicionér a na tělo sprchový gel s vůni tropického ovoce. Jakmile jsem byla umytá a převlečená, došla jsem si do kuchyně pro něco k snědku.

Po lehké večeři jsem šla zpátky do svého pokoje. Neměla jsem chuť něco dělat. Přemýšlela jsem, čím bych se mohla zabavit. Vzala jsem si oblíbenou knížku Rozum a cit od Jane Austenové a lehla si na pohodlnou lenošku. Během chvíle jsem se začetla natolik, že když jsem se čirou náhodou podívala na hodiny, pusa se mi roztáhla do velkých rozměrů. Je půl jedné ráno. Já jsem tomu ale dala. Na stole jsem našla záložku, vložila ji k příslušné stránce a knihu odložila. Zalezla jsem do postele a pozorovala z okna hvězdy. Měla jsem opravdu krásný výhled. Už se těším, až budu moct spát na terase. Neochotně jsem zívla a zavřela oči. Nechala jsem se unášet do říše, kde je všechno dovoleno. Kde neexistují hranice. Tam, kde uzda fantazie nikdy nekončí. Do říše snů...

Tak je to tady. I přesto, že jsem neměla v plánu takhle brzo jsem přidat kapitolu, udělala jsem to. A proč? Ani nevím. S pokračováním 5. kapitoly jsem zatím ani nehnula. Mám teď jiné povinnosti, které jsou důležitější. Jak ráda bych něco napsala. Ale od úterka bych ten čas mít znovu měla, takže se do toho vrhnu.

Doufám, že se Vám tento díl líbil. Budu ráda, když ten kdo si to přečte, zanechá nějaký komentář. Klidně i v podobě smajlíka. I to potěší. Kapitola mi přijde nudná, taková oničem. Nic moc se tam vlastně ani nestalo. V další kapitole, mám v plánu udělat nějakou akci. Ale ještě uvidím.

love Gabča