3. kapitola - Nákupy jen pro odvážné

Převlékla jsem se do pyžama a zelezla do postele, kterou jsem si přivezla z New Yorku. Jakmile jsem našla pohodlnou polohu, ponořila jsem se do říše snů...

Ležím v posteli. Nade mnou se sklání jakási hlava. Není ji vidět do tváře. Jako by neměla obličej. Žádné oči, ústa, nos. Jenom rozmazaná šmouha. Vstahuje ke mně ruce. Cítím je na svém krku. Pevně ho sevře. A pak ten zvuk. Jako by se někdo smál.

S křikem se probudím. Celá udýchaná se rozhlížím po místnosti. Sluneční paprsky mě šimrají po tváři. Ruce mi okamžitě vyletí v obranné gestu, jako by se snažili mě před tou žhnoucí koulí uchránit. Jen se tomu usměju. Přes nesouhlas mého těla vstanu z postele. Po dlouhé noci nakrářím do koupelny. Podívám se do zrcadla. Začnu se prohlížet, jestli čirou náhodou nemám na krku pohmožděniny od nestvůry bez tváře. Když nic nenajdu, s úlevou si oddychnu. "Abby, byl to jenom sen. Pouhopouhý sen." Nechápu, jak jsem si mohla myslet, že se to opravdu stalo. Žádné nadpřirozeno neexsituje. Jak by taky mohlo. "Bože Abby, sakra vzpamatuj se. Jestli to s tebou půjde takhle dál, tak si můžeš znovu začít balit." S tím jsem se párkrát poplácala po tvářích a pustila vodu v umyvadle. Opláchla jsem si obličej, vyčistila zuby a pro jistotu i vlezla do sprchy. Dneska mě čeká náročný den.

Z koupelny jsem vyšla asi tak za půl hodiny. Musela jsem si prostě dát povzbuzující horkou lázeň. Zvláště dneska. Nákupy. Mám je vcelku ráda, ale zase na to musí mít člověk náladu. A po tom dnešním snu nevím nevím. Doufám, že to ve zdraví přežiju. Najednou někdo zaklepal. V rychlosti jsem se otočila. Srdce se mi rozbušilo. "Abb, zlato, jsi už vzhůru?" Spadl mi snad 50 kilový kámen z teď už klidnějšího srdce. Utáhla jsem si ručník kolem těla a došla otevřít. "Jé, ahoj tati. Jak vidíš, jsem. Proč? Potřebuješ něco?" Změřil si mě pohledem. Bylo to docela zvláštní. Připadala jsem si trapně. Radši jsem se nenápadně prohlédla, jestli mi někde něco nekouká. Nic jsem nenašla. Ale ten ručník mohl být o trochu delší. "No jenom jsem ti přišel oznámit, že ti nemohu přenechat na dnešek auto. Musím si zajet do své nové kanceláře. Trochu se seznámit s ostatním personálem a připravit si věci na další dny." Cože? Já mám jít přece na nákupy? A bez auta? No co se dá dělat. "Jo jasně. Do města pojedu autobusem. Teda jestli tady někde nějaký je." Patrick se na mě zamračil. "Annabello, tohle sice není New York, ale žádný zapadákov to taky není. Normální městečko. Takže bych tě chtěl požádat, aby si o svém domově, nemluvila takhle." Jaj, asi jsem ho naštvala. Už dlouho mi neřekl Annabello. Muselo ho to opravdu naštvat. "Tati, klid. Nic se nestalo. A slibuju, že se budu chovat slušně." Možná to vyznělo až moc sarkasticky. "V to doufám. Na stole jsem ti nechal kreditku, tak se snaž moc neutrácet. Užij si ty nákupy. Ahoj zlato." Páni, kreditka. Aspoň nebudu muset utrácet ze svého. "Jo díky. Pá." S tím jsem mu dala pusu na tvář. Otočila jsem se a vydala se hledat něco na sebe. V ručníku jít opravdu nemůžu.

Nakonec jsem našla světle modré tričko, jeany a bílou mikinu. Vlasy jsem si stáhla do culíku. Líčení jsem vynechala. Proč taky. Přece ze sebe nebudu dělat barbie. Nazula jsem si své oblíbené conversky, na kterých je obrázek hracích kostek a seběhla schody dolů do kuchyně pro něco k snědku. Otevřela jsem ledničku, popadla ovocný jogurt a nalila si do hrnku trochu čerstvé kávy na uklidnění. Po deseti minutách vytouženého klidu jsem se vydala pro tašku. "Kde ta taška je? Kam jsem si ji včera dala?" Pobíhala jsem po domě a hledala. V mém pokoji nebyla, ani v šatně, ani u táty. V obýváku taky ne. Kuchyně s jídelnou nebyly výjimkou. Samozřejmě byla tam, kde bych ji stoprocentně nehledala. U táty v pracovně. Co tam dělala? To je mi záhadou. Když už jsem ji konečně měla, mohla jsem vyrazit směr maloměsto.

Štěstí stálo zřejmě při mně, takže autobusová zastávka byla kousek od našeho domu. Budu ji využívat často. Díky tomu, že mi Patrick nechce pořídit vlastní auto, budu muset jezdit autobusem. Nechápu ho. Většina lidí v mém věku auto mají, nebo si ho chystají koupit. Jenom já musím mít něco extra. Nevím, proč jsem si teda musela pořizovat řidičák. K čemu mi teď je. Už slyším tátu. Abby, zlatíčko, bude se ti hodit. Ale auto mít vlastní nebudeš. Je to moc nebezpečné. Já mu dám nebezpečné. Doufám, že tady ho přesvědčím. Jinak mu udělám scénu.

Za 3 minuty mi jede spoj do centra. Vytáhla jsem si mp3ku a čekala. Autobus přijel na čas. Nastoupila jsem, koupila si lístek a sedla si. Uvnitř se to hemžilo staršími lidmi. Ne, to je slabé slovo. Samí důchodci. Kam jsme se to přistěhovali? Kéž by tu bylo alespoň pár lidí, kteří by byli stejně staří jako já. Radši jsem těm lidem nevěnovala pozornost. Dívala jsem se z okna. Pozorovala jsem město. Budu si to tu muset projít. Abych se pak neztratila. Víkend to jistí. Ani jsem si toho nevšimla a už jsem byla na místě. Se mnou vystupovalo docela hodně lidí. Nechtěla jsem se jich ptát, kudy se dostanu do nějakého obchodu s barvami. No, doufám, že je pak unesu. Takhle mi táta zkazil všechny plány na dnešek. Takže si koupím potřeby jen na svůj pokoj, abych ho mohla plně obývat. Zítra budu pokračovat. Rozhlížela jsem se po náměstí. Papírnictví, second hand, cukrárna, obuv, železářství, květinářství. Skvělý. Nic z toho teď nepotřebuju. I když, do papírnictví bych zajít mohla. Nové sešity se hodit budou a můj penál zeje prázdnotou. Skicák je skoro pokreslený. Nezbývá mi nic jiného, než jít nakupovat.

"Dobrý den, jaké máte přání slečno?" Zeptala se mě mile prodavačka. Pokusila jsem se usmát. "Dobrý den. Máte skicák?" Rozhlédla jsem se po obchodě. "Ale ano, jistě. Velikost A4 nebo A3?" Chvilku jsem přemýšlela. "A neměli byste náhodou A2?" Čím větší tím lepší. "Moment, půjdu se podívat do skladu." Jen jsem kývla. Přemýšlela jsem, jestli mám ještě nějaké černé uhle. "Slečno máte štěstí, našla jsem jeden vzadu. A jaké je vaše další přání?" "Pak bych chtěla jedno balení přírodních černých uhlů, 2 obyčejné tužky, jeden žlutý zvýrazňovač a nějaké sešity." Přemýšlela jsem, jestli jsem na něco nazapomněla. Doufám, že ne. "Je to všechno?" Zeptala se mě prodavačka. "Ano, děkuju. Kolik to bude stát?" Podívala se na displej kasy. "Dělá to 16 dolarů." Čekala jsem víc. Vytáhla jsem si peněženku a zaplatila. Skicácak jsem si vzala do ruky a zbytek naházela do tašky. Tak a můžu jít hledat obchod s barvami. "Nashledanou."

Stála jsem uprostřed náměstí. Už znova. Přemýšlela jsem, kde by ten obchod mohl být. V tom se přede mně postavila dívka v mém věku. Její dlouhé hnědé vlasy jí vlály vě větru. Usmívala se na mě a čekala. "Ahoj, nevíš prosím tě, kde je tady nějaké obchodní centrum? Včera jsme se sem přestěhovali a nevyznám se tu." Upírala na mě své hnědé oči, ve kterých se značila čirá zoufalost. "Ahoj. Ráda bych ti pomohla, ale sama nevím, kde to tady je. Taky jsem se včera přistěhovala." Její výraz ve tváři se roztáhl do velikého úsměvu. Kdybych tak věděla, co má v plánu. "Vážně? Tak ho půjdem spolu hledat." Přišlo mi to jako skvělý nápad. Jen jsem kývla. "Mimochodem já jsem Constance, ale říkej mi prosím Connie. Mám bláznivé rodiče, proto to jméno. Jsou jak z doby za krále klacka." Za krále klacka? Páni, Connie bude asi pěkný číslo. "Já jsem Annabella, ale říkej mi Abby. Taky nemám ráda své jméno. Připadám si pak jako nějaká panenka." Ušklíbla jsem se, jenom jsem na to pomyslela. Růžové šatičky, vlasy zapletené do copů. Fuj! "Těší mě Abby. Máš sourozence?" Sourozence jsem vždycky chtěla. Kéž bych nějakého měla. "Ne, nemám. A ty?" Dnes už po několikáté se zasmála. "Že váháš. Hned 3. Mám mladší ségru, staršího bráchu a pak ještě mé milované dvojčátko. Ale nemysli si. Nejsme si vůbec podobní. Bratříček je úplně jinej odvar." Hmm, nemýlila jsem se. S tou bude ještě sranda. "Aha. Docela ti závidím. Taky bych nějakého sourozence brala." Connie na mě vykulila oči. Dívala se na mě, jako na blázna. Řekla jsem snad něco špatně? "Jsi v pořádku? Já bych dala nevím, co abych měla na chvíli pokoj. U nás doma ticho nikdy není. Možná tak v noci. Někdy tě s nimi seznámím. Vlastně už ve škole. Chodíš na zdejší střední, ne?" Podívala se na mě se zájmem v očích. Jako by v nich měla jiskřičky. "No ještě ne, ale budu. Příští týden nastupuju. Nejdřív potřebuju dodělat něco na domě." Nevěřícně se na mě podívala. Že bych zase řekla něco špatně? "Ty upravuješ dům? Jsi designérka nebo proč?" Aha, tak už to chápu. "Ne, nejsem, ale chtěla bych. Baví mě to." Connie se zastavila uprostřed kroku a znova jí zablískalo v očích. "Vážně? Tak to by si mi mohla upravit pokoj. Nevím si s ním rady. Mamka mi chce pomoct, ale já bych to chtěla zvládnout sama. Jenže když říkáš, že tě to baví. Mohla by si mi pomoct? Prosíííím." Vykouzlila co nejsmutnější výraz ve tváři. Tomu se prostě nedalo odolat. "Co mám s tebou dělat. Ale za to mi pomůžeš vybrat nějaké věci do mého pokoje, co ty na to?" Zeptala jsem se. Vůbec bych se nezlobila. "No že váháš. Ještě se dohodneme. A teď, pojď jdeme dovnitř. Nebo nám to nejlepší vezmou důchoďáci." Nechápavě jsem se podívala před sebe. A co nevidím? Veliké obchodní centrum. Netušila jsem, že je to takhle blízko. Ani jsem se nestihla rozkoukat. Connie mě tahala za ruku dovnitř. Dnešek opravdu bude velice náročný.

Po 4 hodinách strávených s upovídanou Connie, jsem byla úplně mrtvá. Jestli existuje ještě něco horšího než tahle ukecaná bláznivá holčina, tak si půjdu hodit mašli. Pokud jsou v jejich rodině všichni stejní jako ona, nejsem si jistá svým zdravím. "Abb? Jsi tu?" Drkla do mě má nová kamarádka. "Hmm." Přihmouřila oči, aby si mě prohlédla. "Neříkej, že jsi unavená. Ty taky nic nevydržíš." S tím se svezla vedle mě na lavičku. "No a ty snad nejsi?" Začala se smát. Nejenom to. Přímo se po mně válela smíchy. "Né promiň. Taky jsem hotová. Ale ten tvůj pohled stál za to. Tohle už mi víckrát nedělej. Nebo se z tebe počůrám." Podívala jsem se na ni. Ona to myslela vážně. Svíjela se tu v křečích a z očí jí stříkaly slzy. Najednou jsem se začala třást. Nejdřív jsem netušila, z čeho to může být. Pak mi to došlo. Zadržovala jsem smích. Můj pokus nesmát se, nevyšel. Na lavičce se tlemily dva blázni. Pomyslela jsem si. Co si o nás lidi pomyslí? Že nám hráblo? "Hej, nech toho. Nebo mi pukne močák!" Super, další salva smíchu. Nebyla jsem na tom o moc líp. Moje břicho bylo v křečích. Držela jsem si ho, jako by se mi mělo rozsypat na milion kousíčků. Musela jsem se uklidnit. Nebo se za chvíli tak stane. A nebyla jsem sama. I Connie se pomalu dávala do pořádku. Byl to skvělý pocit. Po dlouhé době jsem se od srdce zasmála. A mám takový pocit, že ještě dlouho nezmizí.

Když jsme se obě zcela uklidnily, naložily jsme všechny tašky do kufru krásného červeného mercedesu a vyrazily směr domov. "Connie, nemusíš mě vozit domů, já bych jela autobusem." Podívala se na mě jako bych mluvila svahilsky. "Tak to prr. Kdo říká, že jedeme domů? Ty. Kdo se plete? Znova ty. Abb, my nejedeme domů. Nevím, jak ty, ale já jsem fakt vyhládlá. Dala bych si něco k snědku. Mamka mi říkala, že je tu kousek odsud báječná restaurace. Doufám, že nejsi proti." Nachvíli jsem se zamyslela. Hlad mám, peníze ještě taky nějaké zbyly, tak proč ne. "Souhlasím. Můžeme jet." Conn se začala znovu smát. Nakonec se brzo uklidnila, takže jsme mohly vyrazit. "Ehm, a víš vůbec kde to je?" Její zazubení povědělo hodně. Radši jsem se dívala z okna na mihotající se krajinu. Uznávám, že jela jako blázen. A to je slabé slovo. Dopravní předpisy jí nic neříkají. "Connie, nechceš zpomalit? Vždyť nehoří. Nebo jo?" I přes menší odfrknutí zpomalila. Bylo jí to zřejmě nepříjemné. Jenže se nehodlám zabít s takovýmhle šílencem za volantem. "Heeej, Abb. Támhle to bude asi ta restauračka, co?" Podívala jsem se tam, kam ukazovala. Byla tam poměrně velká budova s nažloutlou omítkou. Nevypadalo to zrovna moc vábně. Snad to uvnitř bude vypadat lépe. Jakmile auto zastavilo, vylezla jsem ven a zůstala stát. Vykulila jsem oči. Pusa se mi nedobrovolně otevřela. Sladká Mimi? Bože, kdo může dát restauraci takový název? Ač nerada, doloudala jsem se za natěšenou Connie, která už stepovala před vchodem. "Neříkej, že tam chceš jít?" Hodila po mě pohled říkající Nebuď taková citlivka a dělej. Párkrát jsem se zhluboka nadechla a vydala se za ní. Vešly jsme do silně zapáchající místnosti. A slovo silně, je opravdu slabé vyjádření. Žaludek se mi zvedl, jen co jsem se nadechla. Nemám zdání, jak dlouho tu vydržím. Ani nebyl čas se nad tím rozmýšlet, Conn už stála u nějakých dveří. Rychle jsem ji doběhla. Neměla jsem v úmyslu, stát tu a čekat na ni. Rozhodně ne samotná. Uchopila jsem kliku. Pomalu ji zmáčkla směrem dolů. S cvaknutím se dveře otevřely. Během 5 minut, jsem znovu vyvalila oči z důlku. To se mi snad jenom zdá? Kam jsme to vlezly? To není možný? Já tu Connie asi zabiju. Doufám, že mě bude Patrick obhajovat, protože tohle opravdu není normální. Kdo by taky lezl dobrovolně do bordelu? Zděšeně jsem se podívala na Connie. Ta na tom byla podobně. Její výraz zračil překvapení. A nejen to. Přišlo mi to, nebo se snad baví? Najednou se na nás podíval obtloustlý chlápek. Od pohledu působil nechutně. Naskočila mi husí kůže. Okamžitě jsem chytila Connieinu ruku. Vyměnily jsme si vyděšené pohledy. Nakonec se k nám došoural. Jeho zápach byl cítit na sto honů. A možná ještě dál. "Zdravím vás prdelky. Mohu vám nějak posloužit?" S tím na nás laškovně mrknul. Znovu se mi zvedl žaludek. Musím si zachovat chladnou hlavu. Ale znám se. Hlas mi určitě vypoví službu. "Jasně že můžeš. Dones nám něco k pití." Cože? Já tu mám něco pít? Tak jestli tohle přežiju...

"Rocky, to byla moje koule." Zakřičela jsem na nového kamaráda. Nevím, jestli ho můžu tak nazvat. Hráli jsme spolu kulečník. Už je to třetí hra. Neustále prohrávám. Jsem zvyklá, ale stejně. Taky bych mohla jednou vyhrát. Jsme tu už dvě hodiny a já se prozatím cítím skvěle. Mám v sobě 2 litry coly a dva panáky. Conn s Fat Bobem, ten tlustý smraďoch, který nás tak radostně přivítel, mě k tomu donutili. "No to teda kočko nebyla. Už se v tom začínáš ztrácet." Přišel až ke mně. Dal své ruce na mé boky. Okamžitě jsem je dala dolů. On je tam vrátil. "Hele jako, dej ty pracky pryč." Křikla jsem na něj. Neměla jsem náladu tu někomu dělat osahavací figurínu. "Co ti vadí?! Předtím jsi byla povolnější." Já byla někdy povolnější? To se mi nezdá. Nasupeně jsem se na něj podívala. Byla jsem v šoku. Z jeho obličeje vyzařovala zuřivost. Jako kdybych mu upřela něco, co patří jenom jemu. Znechuceně jsem se na něj podívala. Jeho to jako by popohnalo. Surově mě políbil. Rukama jsem se ho snažila odtlačit. Bohužel se mi to nedařilo. Jeho ruce mi bloudili po zádech. Toho jsem už měla dost. Pokoušela jsem se znovu zatlačit na jeho hruď. Opět bez úspěchu. Nemám chuť se tu nechat znásilnit. V tom jsem dostala nápad. Doufám, že to zabere. Nepatrně jsem pootevřela rty. Rocky to hned zpozoroval. Ihned strčil svůj jazyk do mé pusy. Dělalo mu to značně dobře. Svou pánví se na mě více přimáčkl. Teď nebo nikdy. Zubama jsem skousla jeho jazyk. Na to jsem ho kopla na citlivé místo. S bolestí se ode mě odtáhl. "Ty děvko, to jsi udělala schválně. To ti nedaruju." Nečekala jsem na nic. Popadla jsem mikinu, s tašky vytáhla nějaké peníze a hodila je na stůl. Rozhlédla jsem se po místnosti. Musím okamžitě najít Connie. Nikde jsem ji ale neviděla. Došla jsem tedy k pultu, ze kterého vedlo několik tyčí. Bylo mi nad slunce jasné, že tady tancuje plno mladých dívek. Pro peníze v dnešní době udělá člověk cokoliv. "Fat Bobe, kde je má kamarádka?" Změřil si mě od shora dolů. Jako by mě viděl poprvé. Doufám, že mu to dojde brzo. "Jestli myslíš tu brunetku, tak je na záchodě. Udělalo se jí nějak nevolno. Jo a koukám, že budete nejspíš na odchodu. Kdo bude platit?" Bože můj. Ukázala jsem na kulečníkový stůl. Jen kývnul a ustoupil mi z cesty. Hledala jsem záchody. Prošla jsem asi desatero dveří. Ani jedny nebyly ty pravé. Proč jen to tu není popsané. Najednou se na mě usmálo štěstí. Přede mnou se objevila úplně zelená Connie. Popadla jsem její kabelku. "Ach Abby, mě je tak špatně. Že pojedeme pryč?" Kývla jsem. Opřela jsem si ji o své rameno a pomalu se vydaly směr východ.

Konečně jsem naložila Conn do auta. Dalo mi to docela práci. Ne že by byla těžká, ale spíš byla úplně hotová. Jen doufám, že ji nebude znovu nevolno. Nerada bych to potom uklízela. Pro jistotu jsem našla nějaký igelitový pytlík a dala jí ho do ruky. Obešla jsem auto, zasedla na místo řidiče a konečně vyjela. Vůbec nemám tušení, kudy mám jet. Musím se řídit ukazately. Doufám, že cestou tu nějaké budou. Naposledy jsem se ohlédla na Sladkou Mimi. K tomuhle místu se už nikdy nepřiblížím. Ani kdybych měla dostat milion dolarů. Nikdo mě k prostě nedonutí.

Po úspěšných 20 minutách cesty bez nevolnosti jsem konečně dorazila na náměstí. Bylo kolem 6 hodiny. Snad tady bude nějaká kavárna, kde seženu kafe pro Connie. Bude se totiž hodit. Musím jí nějak probrat. Asi by její rodiče nebyli spokojeni, kdybych jim dovezla dceru v takovém stavu. „Connie? Podívej se na mě?“ Nereagovala. Zkusila jsem to ještě jednou. Žádná odezva. „Haló, Connie? Podívej se na mě?“ Poplácala jsem jí na tvářích. „Hmm...“ Hurá, je vzhůru. Pomalu začínala reagovat. „Co by jsi řekla na šálek kávy?“ Teď se probrala úplně. V očích se jí zablýsklo. „To by bylo skvělý. Hlava mi úplně třeští.“ Tomu se nedalo odolat. Vybuchla jsem v hlasitý smích. Ani nevím proč. Neměla jsem žádný důvod. Ale nešlo to. Touha po smíchu byla moc silná. A když jsem uviděla Conniein nechápavý výraz, smích se zdvojnásobil. „Tak hele slečno vytlemená. Co je tady k smíchu?“ Nebyla jsem schopna odpovědět. Proto jsem jí to ukázala. Kdo jiný to mohl být, než ona sama. „Tak dobře no. Neříkám, že jsem to malinko nepřepískla, ale už prosím přestaň.“ Z hluboka jsem se nadechla. Ještě jednou. A byla jsem klidná. Vylezla jsem s auta, Rozhlédla jsem se po okolí. Už tu bylo víc lidí, než dneska dopoledne. Hemžilo se to tu mladou i starou generací. Najednou jsem spatřila to, co jsem tak nutně potřebovala. Kavárna. Chytla jsem polomrtvou Connie za paži a už jí táhla do naší záchrany. Vešla jsem tam jak velká voda. Zdvořile jsem pozdravila. Usadila jsem nás ke stolu. Ani ne za 30 vteřin tu byla obsluha. Mladý kluk. Přibližně našeho věku. „Tak co to bude dámy?“ S tím se na nás usmál. Jak milé po dnešku. „Dvakrát černou kávu, díky.“ Něco si zapsal do notesu a odkráčel. Unaveně jsem položila hlavu na stůl. Dnešek byl opravdu namáhavý den. A ještě není konec. Jsem zvědavá, co mě ještě potká.

„Ehm...“ Zvedla jsem hlavu. Nade mnou stál „náš“ číšník. Na tácku měl dva hrnky. Zřejmě naše káva. Uvolnila jsem mu místo na stole. „Náročný den?“ Zeptal se. Stačilo pouhé přikývnutí. Dál se nevyptával. Díky bohu. Radši se odešel věnovat své práci. Usrkla jsem si kávy. Byl to nádherný pocit. Jako bych se nadechla kyslíku. Potřebovala jsem další doušek. Pomalu, ale jistě mě to stavělo na nohy. Pod stolem jsem jemně nakopla Connie. Nasupeně zvedla hlavu. Jakmile spatřilo kávu, rozzářila se jako měsíček na hnoji. I ona se napila. Měla v sobě skoro půlku hrnku. Barva se jí začala vracet. Už nebyla tak nepřirozeně zelená. Tváře dostávaly ten správný odstín. „Tak jak ti je? Je to lepší?“ Lokla si trochu té lahodné tekutiny. „Tohle jsem přesně potřebovala. A je mi už o hodně lépe. Moc ti děkuju. Budu ti nadosmrti vděčná.“ Když si představím, co jsem dneska prožila. Za celý život jsem neměla tolik zážitků. Jestli se budu dál stýkat, a to určitě budu, s touto osobou, tak se mám na co těšit. „To si piš. Já si to někdy vyberu.“ Mávla jsem na toho klučinu, co nás obsluhoval. Podala jsem mu peníze. Obě jsme záhy na to dopily a mohly vyrazit.

„Mohla by ses laskavě uklidnit? Já to zvládnu. Jsem už zcela v pohodě. Dokážu řídit. A teď mi laskavš pověz, kde bydlíš.“ Jak mě tahle holka dokáže vytočit. To je neskutečný „Proč nemůžu jet autobusem?“ Protočila očima, aby mi tak naznačila, že mluvím úplně z cesty. „A ty snad pobereš tolik tašek? Pokud jo, tak prosím. Nebudu ti bránit.“ Měla pravdu. Tašek mám až až. Rezignovaně jsem se svezla do auta. Connie si sedla bleskurychle na místo řidiče. Strčila klíčky do zapalování a vyrazila svou oblíbenou rychlostí směr můj domov...

Doufám, že se Vám kapitola líbila. Budu ráda, za jakýkoli Váš komentář. Bude mi stačit klidně i smajlík, který by vyjýdřil, jak se Vám kapitola líbila. Další tu přibude, až dopíšu 5. kapitolu.

bye Gabča:o)