20. kapitola - Cesta domů

Nemůžu tomu uvěřit. My opravdu vyhráli. Konečně stálo štěstí po dlouhé době na naší straně. Je to báječný pocit. Ale na jak dlouho?? Kdy nám bude zase hrozit nějaké nebezpečí?? Volturiovi byli zahnáni. Jenomže se může objevit další hrozba, někdo další, kdo nám, mě a mé rodině, může ublížit nebo hůř, ukončit naši věčnost. Asi jsem dlouho přemýšlela nad vším možným. Nevšimla jsem si, že na podlaze se neválela žádná zohavená těla upírů ani vlkodlaků. Pomalu mi dochází i ztráty, které utrpěli Denaliovi společně se smečkou. Seth mi přirostl až moc k mému studenému srdci. Považovala jsem ho jako součást rodiny. Bohužel, ta svině Demetri ho zabil. Vždyť to bylo ještě vlčí dítě. Je vidět, že oni, Volturiovi, nemají s nikým a ničím slitování. Nenávidím je!!

„Lásko, co kdybychom odtud odešli. Radši bych byl někde jinde, než tady. Moc mi to tu připomíná dobu, kdy jsem byl od tebe odloučen,“ probral mě z myšlenek Edward. Hlavu jsem měla opřenou o jeho hruď. Podpírala jsem ho, aby náhodou neupadl. Všichni Cullenovi byli vysláblí, ale můj manžel byl na tom nejhůř. „Dobře, už půjdem. Nessie, zlatíčko, pojď. Zmizíme odsuď.“  Naše dospívající dcera k nám přiběhla a z druhé strany podpírala svého otce. Pohled na ně mi způsobil úsměv, který už dlouhou dobu nebyl od srdce. Teď už nesmí nic zničit tuto chvíli. Nedovolím to.

„Kam půjdeme??“Zeptala jsem se své rodiny. Všichni přišli k nám a vytvořili tak malý kruh. Připojila se i smečka společně s klanem z Denali. Nikdo neodpovídal, tak jsem se ujala slova já. „Co takhle si nejdřív zajít na lov. Plno z nás jsou vysíleni, bude to nejlepší možné řešení.“ Porozhlédla jsem se a nikdo nebyl proti. Vzala jsem Ness za ruku a konečně vypadla z této místnosti. Ze sálu, který zažil tolik utrpení a bolesti. „Mamko, myslíš, že nám dají Volturiovi pokoj??“ Její otázka mě zaskočila. Neznala jsem odpověď. Chvíli jsem přemýšlela, když v tom se slova ujal Edward. „Nemůžeme si být zcela jistí, ale můžeme v to doufat.“ Oslnil nás svým úsměvem a běžel vedle nás.

Vyběhli jsme ven z hradu a naskytl se nám tak obrázek na odpolední náměstí. Naštěstí jsme stáli ve stínu, takže „nebezpečí“ prozrazení nehrozí. Ale překvapilo mě něco jiného. To je už odpoledne?? Myslela jsem si, že jsme tam byli kratší dobu. Vedle mě se ozval zvonivý smích, který mi tak dlouho chyběl. Renesmé se na mě dívala a sotva se držela, aby nespadla. Netušila jsem, proč se tak směje. Bylo tu snad něco vtipného?? Jakmile mě ukázala, čemu se řehtá na celé kolo, tlemila jsem se s ní. Že mě to nenapadlo dřív. Komu jinému než mě. Ano, tvářila jsem se jako vyoraná myš. Nikdo, kromě mě samozřejmě netušil, proč tak hloupě civím. Teda kromě Edwarda. Ten si to přečetl v mysli naší dcery. „Lásko, nemusíš se divit. Byli jsme tam opravdu dlouhou dobu,“ a s tím mě políbil na čelo. Chtěla jsem pokračovat, ale ze všeho nejdřív bych uvítala, vypadnout odsuď. Pokud možno, co nejdřív.

Mé prosby byly vyslyšeny. Zastavila jsem se a za sebou spatřila panorama Voltery. Nechci je už nikdy vidět. Studená ruka vzala tu mou do své. Podívala jsem se majiteli do očí, ale jejich čerň mi působila bolest. Musíme na ten lov.

Běželi jsme lesem. Všichni se někam rozutekli. Nessie si vzal na starost Jacob. Určitě si mají co říct.  A s ním bude v naprostém bezpečí. Tím jsem si jistá. Na 100%. Otočila jsem se na Edwarda. Líbilo se mi, že nevěděl, co mám v plánu udělat. Ale už dlouho jsme nebyli spolu. Měla jsem velkou chuť ho políbit, svalit na zem a pomilovat se s ním. Tady a teď!!

Zadívala jsem se na něj, lehce ho políbila na kamenné rty. Čekala jsem, jestli mi to bude oplácet. Bohužel se nic nedělo. Zkusila jsem to znovu, tentokrát náruživěji. Zase nic. Poodešla jsem kousek a nechápavě povyzvedla obočí. Jen se usmál a běžel pryč. Zůstala jsem jen stát. Nechápala jsem jeho počínání. To mě nechtěl?? Utíkala jsem za ním. Tohle mi bude muset vysvětlit.

Ani jsem se nenadála a už jsem stála na paloučku. Edward zrovna vysával jednu pumu. Byl na něj opravdu krásný pohled. V ústech se mi začal hromadit jed. To značí jediné. Budu si muset taky zalovit. Raději jsem šla jinam, víc na jih. Netušila jsem, co tady chytím. Ani nevím, na co bych měla tak chuť. Zhluboka jsem se nadechla. Ucítila jsem známý pach. Ten krásný zvířecí pach. Sice člověk voní lépe, ale nechci být netvor. Jak říká Edward, i když lovíme zvířata, stejně budeme monstra. Jestli znamená být netvor a zůstat se svým milovaným na věky, podstoupila bych to znovu.

Když jsem vysála poslední kapičku z jelena, uslyšela jsem za sebou nepatrný pohyb. Okamžitě jsem se napřímila. Zvědavost, kdo mě teď ruší, byla velice silná. Pomalu jsem se otočila. Mezitím jsem pustila mršinu a odhodila do houští. O smrk se opíral, teď už dokonalý Edward. Na rtech mu hrál můj oblíbený pokřivený úsměv. Ani nevím, proč jsem to udělala, ale uraženě jsem kolem něj proběhla. Naštvalo mě jeho chování, před tím v lese. Neměla bych mu mít něco za zlé. Potřeboval nabrat síly, ale stejně. Já se mu nabízím a on mě nechá být. Jakmile spatřil můj výraz, úsměv mu zmizel. Chytil mě za ruku a přitáhl si mě k sobě. Byl to nádherný pocit, mít ho zase u sebe. Chtěla jsem mu to trošku oplatit. Zahraju si na nedostupnou. Ustoupila jsem od něj o dva kroky.  Zadíval se mi do očí. Zlatá barva se tam roztékala. A nejenom to. Byla v nich vidět láska, něha, porozumění, ale taky zklamaní. Chuť potrápit ho, pomalu slábla. Jsem strašná padavka. Jestli chci dotáhnout svůj uražený plán do konce, budu muset zmizet. Nebo se mu vrhnu kolem krku.

Běžela jsem lesem. Uhýbala jsem se každičkému stromu. Pro mou smůlu jsem slyšela za sebou kroky. Bylo mi nad slunce jasné, že běží za mnou. Na jednu stranu mi ho bylo líto. Na druhou ne. Zaslouží si to. Najednou mi něco došlo. Mohla bych si zahrát ne nedostupnou, ale až to bude nejmíň čekat, tak se na něj vrhnu. Snad mi to vyjde. Prudce jsem zastavila. Neotáčela jsem se, i přesto jsem věděla, že tam je a že mě uslyší. „Edwarde,“ bože, co mu tak mám říct. Jeho ruce se mi obmotali kolem pasu. Přiložil svá ústa k mému spánku a lehce jej políbil. Jestli bude pokračovat, nedodržím svůj vymyšlený plán.

Jeho rty se nebezpečně přibližovaly ke krku. Jak vražedná kombinace. Můj krk, jeho rty. Pomalu se blížili. Pro jistotu jsem nehybně stála. Ruce svěšené podél těla, přerývané dýchání, semknutá pusa. Musela jsem vypadat strašně. Stále jsem nereagovala na jeho vroucné polibky. Moc jsem mu je chtěla oplácet, ale nevyšel by mi můj plán. Uchopila jsem jeho ledové ruce. Opatrně je sundala a poodešla. Musí mi to vyjít. Otočila jsem se na něj. Z jeho výrazu jsem vyčetla zmatenost. V myšlenkách jsem se začala radovat. Pomalu, ale jistě mi to vychází.

„Belli, lásko, děje se něco??“ Nechápavě si mě prohlížel. Tak on neví co se děje?? Super!! „Ne nic, co by se dělo??“ Přešel až ke mně. Natáhl ruku, jenomže já uhnula. Znovu ten pohled. Nesmí pokračovat. Sklopila jsem hlavu. On ji zvedl. Jak typické. „Proč se mi vyhýbáš?? To tě nesmím políbit?? Nebo se ti to nelíbí??“ Kdybych byla člověk, jsem červená až na zadku. Na 100%. Neumím lhát. A to moc dobře ví. Určitě na to sází. Pozná na mě všechno, jsem si jistá. Pokusila jsem se nasadit neutrální masku. Bohužel jediný pohled na něj a maska byla ty tam. To je vážně skvělý. Teď totálně pohořím.

„O to nejde Edwarde. Jen prostě na to nemám náladu. Ne tady, ne teď,“ jestli předtím byl zmatený, tak teď byl úplně vyvedený z míry. Nikdy jsem ho neodmítla. Vždycky nade mnou vyhrál. Věděl jak na to. „Aha.“ Jenom aha?? Tak to se mi vážně povedlo. Plán vychází. Jenomže za jakou cenu. Nechci, aby se trápil. Budu muset zahodit masku nedostupnosti. Nevydržím to.

Začal se ode mě vzdalovat. Viděla jsem jen jeho záda. Mám jedinečnou možnost. Rychle jsem se rozeběhla. Když jsem byla před ním, prudce jsem zabrzdila. I Edward se zastavil. Nechápal, což se mi líbilo čím dál tím víc. Nechtěla jsem na nic čekat. Dlouhou dobu jsme byli odloučeni. Přestala jsem váhat, musela jsem to udělat. Prostě a jednoduše jsem na něj skočila. Jelikož to vůbec nečekal, spadli jsme na zem. Zářivě jsem se na něj usmála, a pak ho vášnivě políbila. Nechápal mě. I přes můj nesouhlas se odtáhl. „Co že si změnila názor??“ Měřil si mě a při tom si pohrával s jedním neposedným pramenem mých vlasů. „No, jen jsem tě chtěla potrápit. Ty jsi mě taky odmítl. Musela jsem ti to nějak oplatit.“ Jen se krátce zasmál, pak byl opět vážný. „Já to tušil. Něco mi na tom nesedělo. Vím, že nejsi dobrý herečka, ale pak když si řekla, že nemáš náladu. Nějak mi zhasla naděje. A co se týče mého odmítnutí, musel jsem nabrat síly. Jinak by nic nebylo.“ Laškovně na mě mrkl. Pomalu se ke mně začal naklánět. Už zbývalo jen pár centimetrů, pár sekund. Nesnáším čekání, proto jsem tu poslední hranici překonala sama. Naše rty sváděly dokonalou souhru. Vášnivé polibky přecházely ve více chamtivé. I když jsem chtěla počkat na doma, touha byla, je a vždy bude silnější.

Pomalu jsme si začali sundávat svršky. Nejdříve mi Edward sundal lehkou mikinu. Následně tílko a tříčtvrteční kalhoty. Ležela jsem na zemi ve spodním prádle. Znalecky si mě měřil. Jako hodnocení jsem dostala polibek na klíční kost, který se postupně přesouval na krk. Nad tím jednáním jsem jen zavrněla. Ale nechtěla jsem být jediná polonahá. Trošku jsem byla pozadu. Nohy jsem obmotala kolem něj a sundávala jsem mu košili. Lépe řečeno ji strhla. Uvolnila jsem sevření, tak jsem strhla i kalhoty. Zbylé cáry odhodila na hromádku oblečení, které mi Edward sundal.

Polonazí jsme leželi na paloučku. Nevím, na co jsme čekali. Nejspíš si vychutnávali tuto chvíli. Nemám tušení, kdy se nějaká další hrozba objeví. Edward si všiml, že jsem myšlenkami úplně mimo. Znovu mě políbil. Tentokrát dlouze, vášnivě a s otázkou. Jako odpověď jsem se k němu víc natiskla a polibek oplácela. Věděla jsem, že to teď přijde. Ten složitý tanec, který naše těla nesváděla už nějakou tu dobu. Má chuť jen rostla a rostla. Naposledy se na mě podíval. Usmála jsem se a to stačilo. Sundal nám poslední kousky oblečení a milostný akt mohl začít…