2. kapitola - Stěhování, ach ta dřina

„Máš pravdu Abby, tohle je náš nový domov!“ Podívala jsem se na taťku a podala mu ruku. On ji s radostí přijal. Ruku v ruce mě navigoval, kudy mám jet. Byla jsem tu poprvé, a tak jsem neměla tušení, kde se náš domek nachází. Sice mi Patrick ukazoval fotky, ale stejně bych ho nenašla.

Za 14 dní jsem měla nástup do školy. Takže moc času na zabydlování nemám. „Tady doleva zlatíčko. Na křižovatce doprava.“

Ještě nějakou chvíli jsme jezdili po městě, když v tom Patrick promluvil „Tak jsme tady. Co tomu říkáš??“ Zastavila jsem na příjezdové cestě. Vypnula motor, pomalu otevřela dveře a vystoupila. Pro jistotu jsem se opřela o kapotu našeho autíčka. Dům byl obrovský. Vypadal úplně jinak, než na těch fotkách. Starobylí dům se svou minulostí, vyzařoval jakousi modernou. Nevím, jestli to dělala ta krásná předzahrádka, nebo palác sám o sobě, ale věděla jsem, že tohle je můj nový domov. „Tati, to je nádhera. Jak si ho našel??“ Taťka se pobaveně přesunul ke mně a spustil. „No naše realitní agentka Allison mi poslala e-mailem různý nabídky. Většina z nich mě odradila. Ale fotografie tohohle, se mi zalíbila nejvíc.  Řekl jsem si, že spořeního je už dost. Koupil jsem ho, aniž by si něco tušila. A koukám, udělal jsem dobře.“ Obdařila jsem ho úsměvem. Měl naprostou pravdu. Bylo to skvělé rozhodnutí. Už teď to tu miluju. „Zřejmě z tebe žádnou kladnou či zápornou reakci nedostanu. Co takhle si prohlédnout dům??“ Nadšeně jsem přikývla a vyrazila na průzkum.

Nechtěla jsem pokazit harmonii naší nové zahrádky. Trávník nebyl posekaný už nějakou chvíli. Keře byly docela zarostlé. Všude byly popadané větvičky nebo šišky ze stromů. Přesto to tu působilo prazvláštně. Tak nějak tajemně.

Baráček měl bílou fasádu. Některé části měly dřevěný obklad. Okna byla velká. Doufám, že si Patrick najme nějakou uklízečku na mytí oken. Já tohle dělat nebudu!!

Opatrně jsem našlapovala po kamenné cestičce. Už jsem se nemohla dočkat, až si prohlédnu dům zevnitř. Nejdříve jsem chtěla otevřít vchodové dveře. Zastavila jsem se, abych si je prohlédla. Byly z cedrového dřeva. Dokonalá dominanta domu. Uprostřed se nacházel vyřezaný ornament, který sloužil jako klepadlo. Uchopila jsem kovovou kouli a zatlačila.

Jakmile jsem vešla dovnitř, má pusu se otevřela. A ne zrovna do malých rozměrů. Někdo mě objal. Jeho smích mi zněl v uchu. Jak nakažlivé. Prostě jsem se musela přidat. V celém domě se rozléhal řechot dvou osob. Lépe řečeno dvou nových majitelů. Můj a táty.

Když jsem se konečně uklidnila, mohla jsem si konečně projít tu nádheru kolem. Momentálně jsem stála v předsíňce. Nebyla nijak velká. Už teď jsem věděla, jak to tu zařídím. Stěny byly zažloutlé, schodiště vedoucí do 1. patra bylo sice hnědé, ale novým nátěrem by určitě nepohrdlo. Dvoje dveře vedoucí neznámo kam, měly příšerné barvy. Jedny byly zelené, druhé světle fialové. Chtělo se mi z toho až brečet. Kdo to tu před námi proboha bydlel?? Hippies??

Takže na pomyslný seznam jsem si napsala: montérky, štětce, jednu světle a druhou tmavě hnědou barvu. To by byla jedna místnost. Ještě štěstí, že máme věšák ve stejném odstínu jako vchodové dveře. Kupovat nebo přemalovávat i tohle. Asi by mě odvezli někam do blázince.

Dlouho jsem se rozmýšlela, do kterých dveří vlezu jako první. Nakonec jsem zvolila ty fialové. Pomalu jsem je otvírala. Co kdyby na mě někdo skočil. Na protest se se skřípotem rozletěly a já mohla vejít. Po bílých dlaždičkách jsem pochodovala po kuchyni. Linka tu byla ponechána. Ale vypadala staře. Bude potřeba vyměnit. My si přivezli vlastní. Byla dva roky stará, tudíž stále moderní. Ledničku, myčku na nádobí, sporák, samotné nádobí a různé další spotřebiče máme též vlastní. Takže skoro žádné investice do této místnosti. Stačí jen vymalovat, uklidit tu špínu a všechno potřebné nanosit. Stejně tu budu převážně jenom já. Jelikož Patrick chodí brzy do práce, nestíhá. Pochybuju, že se to tady změní.

Můj táta je právník. A řekla bych, že docela dobrý. Ještě nikdy neprohrál žádnou kauzu. Jeho jméno zná v New Yorku každý. Většinou si ho najmou nějací zbohatlíci. Pak pracuje od rána do večera a skoro ho nevidím. Když jsem byla mladší, měli jsme chůvu. Jmenovala se Patricie. Byla velice přátelská. Dělala všechny povinnosti, čímž mi nahradila mamku. Ale jak jsem stárla, Paty už jsme tolik nepotřebovali. Možná to vypadá, jako bych byla nějaká nafoukaná barbína. Díky bohu, mám k ní daleko. I přesto, že mám dlouhé blonďaté vlasy. Ty jsem podědila po babičce. Zelené oči po Patrickovi. Mám světlou pleť. Takže náchylnost na slunce a snadné spálení je v létě moje noční můra. Což mám v genech po mamce.

Z kuchyně jsem se dostala do další místnosti. Ta bude asi ze všech největší. Dominantou tohoto pokoje nebyly ani okna ani jeho velikost, nýbrž starobylý krb. Byl postavený z teď už očouzených cihel. Hned, jak jsem si prohlídla místnost, bylo mi nad slunce jasné, že to bude obývací pokoj.

Nejdříve jsem si tu prošla každičký kout. V hlavě se mi mezitím rodil obrázek pokoje. Před krbem bude světlý nebo tmavě hnědý běhoun. Za ním dřevěný konferenční stolek. Pak by tu neměla chybět prostorná, zároveň velice pohodlná pohovka. Líbila by se mi, kdyby byla bílá s tmavými okraji. V rohu bude mini knihovna a v druhém můj klavír. Od svých pěti let jsem vášnivá hráčka. Mamka uměla dokonale hrát. Těsně před spaním mi hrála a mně se to tak líbilo, že jsem se chtěla na něm naučit. Zezačátku jsme neměli dostatek peněz na učitele, tak mě učila ona.

Stěny budou mít světle žlutý nádech s tmavými prvky. Zřejmě použiju hnědou, ale budu to muset probrat ještě s Patrickem. Podlaha je z parket. Z toho plyne jediné, přebrousit a nalakovat.

Když jsem opustila i tuto místnost, ocitla jsem se znovu v malé předsíňce. Po schodech nahoru jsem se dostala do chodby, z které vedlo několik dveří. Lépe řečeno 3. Pomalu jsem došla k prvním. Otevřela jsem je. Jakmile jsem vešla dovnitř, byla jsem v malé místnůstce s jedním oknem. Bylo docela velké, ale tohle můj pokoj rozhodně nebude. Přenechám ji tátovi. Mohla by to být jeho pracovna. Stěny bychom natřeli na bílo, nastěhovali sem pracovní stůl, police, skříňky a všechny možné spisy. To by šlo. Otočila jsem se a vyšla zpátky na chodbu. Na nic jsem nečekala a šla k dalším dveřím. Po prozkoumání jsem i tento pokoj přenechala Patrickovi. Tentokrát byl o něco větší než ten předchozí, ale stejně se mi nelíbil. Vím, že má táta rád zelenou barvu. Když se koupí světlá a natřou se jí stěny, tak by to mohlo vypadat hezky. Pak se sladí ještě nějaké doplňky jako závěsy, povlečení s prostěradlem a polštářky. I tento pokoj byl promyšlený. Bohužel jsem stále nenašla svůj kutloch. Zbývaly poslední dveře. Nejistě jsem je otevřela. Vešla jsem dovnitř a spatřila tak nádherný pokoj. Byl dvakrát tak velký jako budoucí tátova pracovna. Troje okna, čtvery dveře. Prostě nádhera. Už doma jsem si plánovala, jak si to tu zabydlím. Ale tolik místa jsem nečekala. Moje věci z New Yorku zaberou sotva 3/4.

Byla jsem vcelku zvědavá, co se ukrývá za těmi dveřmi. Jedny z nich byly prosklené, druhé zašupovací, jedněma jsem přišla a ty poslední vedli neznámo kam. Ty prosklené vedly na terasu. Poprvé v životě budu mít vlastní terasu. Už vím, kde budu trávit většinu času. Alespoň využiju tu houpací síť, kterou mi dal Patrick k 16 narozeninám. Zašupovací dveře vedly do mé vlastní šatny. Byla to úzká nudle se spoustou úložného prostoru. Plno poliček na kalhoty a trika, tyčí s ramínky na kabáty, košile, mikiny, svetry nebo šaty a v rohu byl malý botník. Ani tolik bot nemám. Tahle místnost bude poloprázdná. Posledními neprozkoumanými dveřmi jsem se dostala do koupelny. Byl tu jen jeden vchod, takže táta bude používat zřejmě jinou. Základní věci jako záchod, umyvadlo a vana tu byly. Jenomže ta zašlá bílá barva mě děsila. Fuj, jak se tu mohl někdo umývat?? Budu to tu muset vymalovat. Kombinace žluté a modré se mi vždycky líbila. Snad nebude Patrick proti.

„Tak co Abb, líbí se ti tvůj pokoj?“ Nadskočila jsem. Jakmile jsem se otočila, uviděla jsem spokojeného tátu, jak se opírá o rám dveří. Nemohla jsem mluvit. Jen jsem přikývla. „To jsem moc rád. Tušil jsem, že si vybereš tenhle pokoj, takže jsem ti sem už nějaké věci nanosil. Půjdeš mi pomoct se zbytkem? Stěhováci dorazí tak za půl hodiny. Chtěl bych to mít všechno z auta nanošené do pokojů.“ „Jasně tati. Hned jsem dole.“  S tím jsem si naposledy prohlédla koupelnu. Bude tu ještě hodně práce a to nejen u mě v pokoji. Za dva týdny mám nástup do školy. Jak já to jen všechno stihnu.

Zrovna když jsme dovybalili věci z auta, přijelo na příjezdovou cestu další vozidlo. Omyl, dvě vozidla. Konečně dorazili zbylé věci. Několik statných chlapů začalo vynášet náš majetek. Táta mi nedovolil pomáhat, proto jsem jen navigovala, kam co přijde. Za hodinu a půl bylo všechno hotové. Zjistila jsem, že toho máme opravdu málo. Obývák byl skoro prázdný, v kuchyni se váleli pouze krabice s nádobím, lednička, sporák a myčka. Tu hnusnou linku jsme už stačili odnosit na zahradu. A že byla bez něj 18 let, tak to vydržím i teď.

„Tati, pojedeme dneska ještě na nákup? Nemáme tu žádné jídlo, a abych pravdu řekla, jsem hladová.“ Zavolala jsem z kuchyně. Lednice zela prázdnotou a naše zásoby obsahovaly jen konzervy s fazolemi. A ty mi zrovna moc nejedou. „Jak chceš Abby. Jestli se ti chce jet, můžem.“ Na nic jsem nečekala. Čapla jsem klíčky od Fordíka a táhla tátu za rukáv.

Za necelých deset minut jsme byli v supermarketu. No, nedalo se to zrovna nazvat supermarket, spíš nějaký mini obchůdek s potravinami. Netušila jsem, na co bych tak měla chuť. Začala jsem brát to základní. Pečivo, nějakou zeleninu a ovoce, máslo, salám, sýr a jogurty. „Zlato, seš si jistá, že to všechno dneska sníme?“ Nechápavě si mě Patrick měřil. „Já nevím jak ty, ale zítra znovu na nákup nepojedu.“ Jen pokrčil rameny a házel do košíku další věci, které bychom mohli potřebovat. Za hodinu jsme měli nakoupeno. 6 plných tašek jsme s velkými obtížemi naskládali do auta.

Cestou zpátky jsem zapnula rádio. Zrovna hrála písnička od skupiny Queen We are the Champion, a tak jsme se s tátou přidali. Byla to opravdu zábava, zvláště když jsme uměla jen kousek refrénu a zbytek jsem si domýšlela.

Po vydařeném nákupu, jsme se najedli. Nechtělo se mi zrovna něco extra vařit, takže špagety ala Abby to jistili. V krabici jsem vyštrachala hrnec, pánev, prkýnko, talíře, skleničky a příbory. Do hrce jsem dala vodu, osolila ji a zapnula plynový vařič. Nakrájela jsem salám, nadrobno cibuli, rajčata a česnek. Všechno to pak dala na rozehřátou pánev. Voda se mezitím začala vařit. Ponořila jsem těstoviny do hrnce a na stopkách nastavila 9 minut. Směs jsem nechala chvilku povařit. Po 7 minutách jsem do ní nalila trochu kečupu. Nakonec jsem to dochutila solí s pepřem. Promíchanou omáčku jsem přendala na druhý vařič a vypnula ten první. Poslední dvě minuty uběhly jako voda. Přeceděné špagety jsem rozdělila na talíře. Na ně dala směs a mohla jsem podávat.

Po obědě jsem umyla nádobí v ruce a vyrazila směr pokoj. Byla jsem už docela unavená a to teprve bylo odpoledne. Vybalovat se mi nějak nechtělo. Stejně se tu bude muset ještě vymalovat, takže by to bylo vcelku zbytečné. Proto jsem se rozhodla, že si půjdu přece jenom lehnout. Převlékla jsem se do pyžama a zalezla do postele, kterou jsem si přivezla z New Yorku. Jakmile jsem našla pohodlnou polohu, ponořila jsem se do říše snů...