19. kapitola - Vítězství nebo smrt

Měla jsem takovou chuť se rozeběhnout. Skočit mu kolem krku a po dlouhé době ho políbit. Ale nemohla jsem. Teď tu mám práci. Pro jistotu jsem začala roztahovat štít a postupně každého zakrýt. Nejdříve jsem zahalila Jacoba s Eleazarem. Postupně se rozšiřoval po všech. Teď už zbývá jen 7 osob. Má rodina.

Musím uznat, že vypadali hrozně. Hlavně Edward. Jejich obličeje byly strhané. Oblečení ušmudlané. Černé oči, nafialovělé kruhy. To všechno naznačovalo jediné. Dlouho nebyli na lovu. Lituju toho, že jsem sebou nevzala nějakou krev. Byli by silnější. Ale takhle?? Budu ráda, když alespoň ochrání Renesmé. A ta je kde?? Těkala jsem z jedné osoby na druhou. Začínala jsem panikařit. Jacob si toho zřejmě všiml. Nenápadně se ke mně přibližoval. Uchopil mě za ruku a pošeptal mi do ucha to, co jsem potřebovala slyšet. „Bells, neboj se. Určitě je v pořádku. Jestli je z půlky jako ty, tak si jen tak nenechá něco líbit. A jestli je z druhý půlky jako tvůj manžílek, tak má silnej kořínek.“  Při slově manžílek jsem se zachvěla. Byla jsem takový kousek od něj. Stále jsem se ho nemohla dotknout.  Nemohla jsem cítit, jeho ledový dotyk, který je doslova elektrizující, jeho rty na mých nebo uklidňující slova. Ví, co má kdy říct. Dokáže mi zvednout náladu kdykoliv, když to potřebuju. A teď jsem nesměla spouštět oči z kořisti. Ano kořisti. Aro si zaslouží být má kořist. Nemůžu ho sice zabít, ale lehce mu to neprojde. Doufám, že mu řady pořádně prořídnou. Musí!! Za to, co provedl mně a mé rodině, mým blízkým by si zasloužil něco víc než smrt. Ta je pouhé vysvobození.

Už po několikáté se dnes otevřely dveře. A konečně. Konečně jsem uviděla to, proč je ze mě upírka. Má jediná dcera. Kráčela si to vedle Felixe. Hlavu měla sklopenou. Nevěděla, co se zde děje. Ani se jí nedivím. Chtěla jsem na ni zakřičet. Běžet za ní. Obejmout ji, pochovat ve své náruči. „Drahá Renesmé, tvá až příliš ochranitelská matka tě přijela navštívit. Ráda by si tě odvezla domů. Bohužel pro ni, to nebude možné. Jsi až příliš vzácná.“ Vzácná?? On o ní mluví, jako by to byl kousek diamantu. „Už mlč!!“ V tu chvíli zvedla hlavu. Jakmile mě spatřila, oči se jí zalily slzami. Chystala se za mnou rozeběhnout, v tom ji Felix chytil tak pevně, až vyvýskla. „Pusť ji!!“ To už nevydržel ani Jacob. Výhružně zavrčel, ale nikdo na to nebral ohled. „A dost!! Ty ji okamžitě pusť, nebo tady Alec bude bez hlavy.“ Ve vteřině jsem k němu přeběhla. Chytila ho ze zadu pod krkem. Před ním stál usměvavý Seth ve své vlčí podobě. Jake jako jediný zůstal jako člověk. Než přišli sem, proměnil se. Nevím proč, ale je to jeho rozhodnutí.

„Tak pustíš ji Felixi??“ Pořád ji držel. Neměla jsem žádnou trpělivost. Otočila jsem se na Ara, aby viděl, co zapříčinil. „Sami jste si o to řekli.“ Pomaloučku jsem přemístila ruce na jeho tváře. Začal sebou cukat. Seth zavrčel. Rychle jsem škubla. Odhodila hlavu neznámo kam.  Jane přiběhla ke mně a jedním tahem odmrštila Setha. „To jsi přehnala.“ A aby ukázala, co bude dělat, podívala se na Ness. Upírala na ní zrak. Hned mi to došlo. Ona nebyla ochráněna. Nečekala jsem ani minutu. Skočila jsem na ni. Začaly jsme se prát. Jednou hodila se mnou ona, po druhé já s ní. Takhle to pokračovalo. Přestávalo mě to bavit. Když jsem měla zase na chvíli na vrh, hodila jsem ji přes půlku sálu. Narovnala jsem se a hledala Nessie. Roztáhla jsem ještě víc štít a konečně byla pod ním i ona.

Mezitím, co jsem se tady hašteřila s malou Jane, nikdo na nic nečekal a vrhl se na svého protivníka. Jacob se proměnil na vlkodlaka, a tak se rval se vším. Bylo tu takových roztrhaných kusů těl. Nevěděla jsem, jestli nějaké náhodou nepatří někomu od nás. V rychlosti jsem prolítla očima Cullenovy, Denaliovy a nakonec jsem si nechala smečku. Nikdo známý nechyběl. Ale počkat. Nebylo vlkodlaků víc?? Prohledávala jsem na zemi ruce, nohy, hlavy, ale nic jsem nenašla. Možná se mi to jenom zdálo.

Nedokázala jsem čekat. Rozeběhla jsem se za svou rodinou. Ve vteřině jsem objímala svou dcerku. Ta mi vzlykala do náruče. Nechtěla jsem ji pustit, jenomže jsem musela. Mám ještě práci. V rychlosti jsem se s každým přivítala a objala ho. Edwardovi jsem dala pusu na tvář a vtiskla mu naši dceru. Pochopil. „Alice, Emmette, Jaspere??“ Všichni se na mě podívali. Netušili, co mám v plánu. „Rozdělejte oheň. Jste příliš vysláblí, abyste bojovali. Posbíráte kusy mrtvých těl a naházíte je do vámi připraveného ohně. Hlavně na sebe dávejte pozor.“ Kývli na souhlas. Zbytek se k nim přidal. „Edwarde, ty na ni dávej pozor.“ Přišel ke mně a konečně mě políbil. Trvalo to jen chvilku. Na protest se ode mě odtáhl. „Budeme na to mít dost času. Belli, neboj se. Dám na ni pozor. A nezapomeň, miluju tě!!“

Po krátkém odloučení od mé rodiny jsem se šla připojit k boji. Nejvíc mě štval Felix. Bojovala s ním právě Kate. Jakmile se jí dotkl, dostal elektrošok. Na moment se skácel k zemi, ale pak vstal a byl připraven znovu bojovat. Chtěla jsem jí jít pomoc, když v tom se přede mě postavila Jane. Chytila mě za ruku a odhodila směrem k trůnu. Dopadla jsem na schodiště. Ucítila jsem ostrou bolest. Štít se vrátil do původního stavu. To nebylo dobré znamení. Měla bych se postavit, jenomže mi to nešlo. Připadala jsem si jako ochrnutá. Jane se ke mně přiblížila a držela mou ruku v poloze, ze které by mi ji mohla dokonale odtrhnout. Nehybně jsem ležela. Nedokázala jsem se ani pohnout. V tom její tělo odlítlo a mě se naskytl pohled na mého zachránce. Tanya se na mě zazubila. „Ty zemřít nesmíš. Budeš se ještě hodit,“ řekla a zmizela zpátky do bojiště.  Jenomže se Jane nenechala jen tak odbýt. Vrazila jednu ránu Tanye do břicha, další do obličeje a pak jí podkopla nohy. Ta se skácela k zemi.  Provrtávala ji pohledem. Najednou se Tanyino tělo začalo stahovat. Mlátila sebou, jako když jde kapr na porážku. Můj štít ji opustil?! Jak je to možný??  Nedokázala jsem ho napnout. Nešlo mi to. Nečinně jsem přihlížela cizímu neštěstí. Nedařilo se mi nijak zasáhnout. Prostě to nešlo. Felix z ničemnic převzal otěže. Uchopil její hlavu a prudce trhl. Ta mu zůstala v rukou. Nechutně se na ni podíval, a pak ji odhodil jako by to bylo nějaké zkažené ovoce. Zatemnělo se mi před očima. Tohle si vypije parchant jeden. Rozeběhla jsem se. Skočila jsem mu na záda. Nehodlala jsem se pustit. Nechtěla jsem si brát servítky. Prostě a jednoduše jsem mu udělala to samé, co právě Tanye. Už jednou ubližoval někomu mě blízkému, Edwardovi. Nemůže mu to jen tak hladce projít.

Vzala jsem Felixovu hlavu a donesla ji k ohništi. Naposledy jsem se na něj podívala. Z jeho ksichtu se mi dělalo nevolno, teda pokud je to možné. Nemohla jsem se na něj už ani podívat. Vší silou jsem ji hodila do ohně. Po chvíli tam přibylo i jeho tělo. A jak krásně hořelo. Nemohla jsem uvěřit, že to všechno šlo tak hladce. Porozhlédla jsem se po sále. Na zemi bylo několik zohavených upířích částí. Nebyl to moc hezký pohled. Když v tom jsem zahlédla něco, co mě upoutalo. Tři „králové“ se krčili za svými trůny. Vyděšeně sledovali, co se to tu děje. Zářivě jsem se na ně usmála a rovnou si to namířila k nim.

„Aro, Marcusi, Caiusi. Co že se tak krčíte?? Snad se mě nebojíte??“ Všichni se najednou napřímili a vstali. Aro si mě měřil pohledem. Vedle mě se objevil Jacob společně se Samem. Jak krásný pocit mít navrch. Hodně členů grady bylo zničeno. I Renata, jak mi řekla Alice. Měla jsem radost. „Králové“ bez ochrany. Nic lepšího nás postihnout nemohlo. Už jenom to, že smečka pomáhá upírům, je skvělý pocit. Od přírody nepřátelé. A teď s nimi bok po boku bojujeme. Kdyby tu nebyli, asi bychom neměli takovou naději na úspěch. „Isabello, takové činy bych od vás nikdy neočekával.“ Přimouřila jsem oči a bedlivě ho pozorovala. To snad nemyslí vážně. „Nejsi sám. Já bych vaše chování taky nikdy neočekávala. Rozhodně ne to, že byste mi unesli rodinu.“ Nechci se s ním hádat. Nemám na to náladu. Jen jsem kývla na vlkodlaky a ti se vrhli na své protivníky. Jake na Marcuse a Sam na Caiuse. Oba dva jim stáli za zády. Tlapy hozené kolem krku a otevřené tlamy. Stačil jeden jediný povel a byli bez hlavy. Jak jednoduché. Jenomže jim to nesmí jen tak lehce projít. Budou trpět. Nejen oni, i Aro. Bude bezbranně pozorovat, jak přijdou o svou věčnost.

„Víš ty co Aro. Mám pro tebe nabídku. Rozhodni sám, kterýmu z nich daruješ svobodu. Jeden z nich teď zahyne. Bude roztrhán na kousky. Koho by si raději viděl hořet. Je to na tobě. Ale přemýšlej rychle nebo sám přijdeš o věčnost.“ Všichni na mě vyvalili oči. Jako bych snad řekla něco velice sprostého. Jen se snažím být milá. Arovi oči těkali mezi dvěma upíry. Vím, že to nebylo jednoduché. „Nemohu si vybrat. Jsou to mí bratři. Tohle po mě nemůžeš chtít Bello.“ Tak teď mi bude říkat, co mám a nemám dělat. Mrkla jsem na Jacoba. Ten jedním pohybem zlomil Marcusovi vaz. Tělo upadlo na zem a hlava mu zůstala v tlapách. Mezitím přišel Jasper za námi, pro zbytek nějakých kousků těl. Jakmile spatřil jednoho z králů bez hlavy, jen vyjeveně zíral. Luskla jsem mu před obličejem. Párkrát zamrkal a už si bral svou kořist.

Nedokázala jsem se dívat na vládce této královské rodiny. Otočila jsem se, abych pozorovala, co napáchal tento menší souboj. Už mi to nepřipomínalo jen boj, teď bych to nazvala jinak. Válka by byl lepší název.

Na tváři se mi začínal rýsovat úsměv. Většina upírů z gardy zbaběle zdrhla. Ti co tu zůstali, byli většinou roztrháni a spáleni. Někteří přežili, ale radši se někam šli schovat. Líbilo se mi, že se mě nějaký upír bojí. Byl to krásný pocit. Ale ten rychle zmizel. I u nás zmizelo mnoho členů. Zvláště ve smečce. Bylo mi jich líto. Ani jsem neměla šanci je poznat. Zemřeli i ti, které jsem měla ráda. Seth, Embry, Jared a hlavně Tanya. Omluvila se mi a nakonec ještě musela ztratit svou věčnost. Nespravedlivé!!

Sálem se rozprostíralo ticho. Nikdo se neopovážil ho narušit. Každý těkal očima z jedné osoby na druhou. Nikomu zřejmě nedocházelo to, že jsme vyhráli. Porazili jsme Volturiovy. Postavili jsme se královské rodině a zvítězili jsme. Najednou ke mně přiběhla Alice a začala mě objímat. Do ucha mi zapištěla. „Bello, my vyhráli.“ Jakmile to řekla nahlas, začalo veselí. Ještě aby ne. Bylo na místě.

Každý se s každým objímal. Byl to nádherný výhled. Jenomže já jsem chtěla něco jiného. Hledala jsem osoby, které mi tolik chyběli. Nakonec jsem je spatřila. Pomalým krokem se ke mně blížili, můj manžel nesoucí naši dceru. Nevydržela jsem na ně čekat. Utíkala jsem jim naproti. Uprostřed jsme se setkali. Dlouze jsme políbila Edwarda na rty. Usmál se na mě pokřiveným úsměvem a položil Renesmé na zem. Ta mě objala a vlepila pusu na tvář. „Mamko, tolik jsem se bála.“ Přitiskla jsem si ji k hrudi a nechtěla už nikdy pustit. „To já tebe taky zlatíčko.“ Edward nás zaujatě pozoroval. Nakonec se naklonil a pošeptal mi do ucha ta dvě překrásná slova, miluji tě.