18. kapitola - Budou slova zbytečná??

vypráví Bella:

Najdu ještě správnou cestu k hradu?? Zhluboka jsem se nadechla. Ucítila jsem pach upíra. Rozeběhla jsem se ještě víc. Proplétala jsem se různými uličkami. Měla bych být blízko. Pach byl intenzivnější. Musím ji najít. Prostě musím.

Ocitla jsem se na křižovatce. Kudy teď. Pro jistotu jsem se zastavila. Rozhlížela jsem se, jestli náhodou neuvidím nějaké povědomé místo. Nic. Rozhodla jsem se tedy počkat. Za několik málo sekund mě doběhl Jacob ve své vlkodlačí podobě. Jeho smutné oči mě propalovaly. Bylo mi ho líto. Pokusila jsem se usmát, ale nepodařilo se. Spíš to byl jen úšklebek. Pochopil, o co jsem se snažila. Čumák mi položil na rameno a uklidňoval svůj dech. V tom přiběhla Kate s Tanyou a Sam, Paul, Seth a nějaký nový vlkodlak. Nepoznala jsem ho. Jake se sedl na zadek a vyčkával, co se bude dít dál. Když nás všichni konečně doběhli, otočila jsem se na Eleazara. „Ehm, mám malý problém. Nevím kudy k hradu.“ Automaticky jsem se poškrábala na hlavě. Kate se uchichtla a pokynula hlavou směrem do leva. Usmála jsem se na ni a rozeběhla se. Okamžitě mě všichni následovali. Během chvilky jsem před sebou spatřila onen hrad. V rychlosti jsem tam vběhla.
V „recepci“ stále seděla Gianna. Jakmile si mě všimla, vstala od stolku a snažila se mi zabránit v cestě. Věděla, že to nemá cenu, ale zřejmě se snažila splnit dané rozkazy. V ten moment mi to bylo jedno. Jdu zachránit svou rodinu, ne se vybavovat. Elegantně jsem ji odstrčila. „Paní Cullenová, tam nesmíte.“ Zakřičela za mnou. Prudce jsem zabrzdila a vrátila se za ní. „Tak poslyš Gianno, ty mi nebudeš říkat, co smím a co nesmím. Já tam mám rodinu. A nějakej ubohej člověk mi nebude rozkazovat, jasný??“ Ani nevím, kde se ta drzost ve mně brala, ale budiž. Hlavně když budu mít dostatek odvahy.

Po nepříjemném rozhovoru s Giannou jsem se vydala už pouze lidským pobíháním. Procházela jsem různými chodbami. Začala jsem zpomalovat. Neměla jsem tušení, kde může Aro a ostatní být. Za mnou si někdo odkašlal. Málem jsem nadskočila. Otočila jsem se, abych mohla vynadat tomu, kdo mě takhle vylekal. Jenomže jsem se spletla. Nebyl to nikdo z Denaliů ani z vlkodlaků. Naštvaně si mě měřila Jane s Alecem. Kdybych se právě nelekla, určitě bych se na ni vrhla. „Bella Cullenová, copak tě k nám přivádí??“ Po jejím sladkém tónu se mi fakt nestýskalo. Ušklíbla jsem se na ni. „Jane, taky tě ráda vidím. Doufám, že se o mou rodinu staráte dobře. Přišla jsem je navštívit.“ Prohlédla si mě, a pak kývla na svého bratra. „Uvidíme se později Bello,“ a s tím odešel. „A kdepak máš svou poloupíří dceru??“ To mě dostalo. Nakrčila jsem se. Z hrudníku se mi ozvalo tiché zavrčení. Rychle jsem se narovnala. „Nemáš právo mluvit o mé dceři. Nic ti do toho není. I přesto nechápu, proč se mě na to ptáš. Sama moc dobře víš, kde je. A když jsem tě potkala, zaveď mě za Arem.“ Podívala jsem se jí zpříma do očí. Jen si odfrkla. „Pojď za mnou.“

Otevřely se dveře a já po dlouhé době znovu napochodovala do sálu. Před sebou jsem uviděla známé tři trůny. Nikdo tu ale nebyl. „Počkej chvíli, zajdu pro Ara.“ Otočila se na podpatku a odkráčela neznámo kam. Rozhodla jsem se, že se to porozhlédnu. Nic se tu nezměnilo. Všechno vypadalo pořád stejně. Strop byl krásně vymalovaný. Různé fresky na stěnách také zůstaly. Okna byla pořád ušpiněná. Tedy spíše zaprášená. Procházela jsem se po místnosti, když v tom se znovu otevřely dveře. Konečně přišla osoba, na kterou tu netrpělivě čekám. Jakmile mě spatřil, usmíval se. „Ach Isabello, nesmírně rád tě vidím. Přišla si navštívit manžela?? Nebo snad nás??“ Zamyslela jsem se, co říct. Mám být milá?? Ne, nemám důvod. „Vás rozhodně ne!! Chci vidět svou rodinu. Hned!!“ Rozkřikla jsem se. Jeho nadšení pomalu opadalo. „Nač ta silná slova. Můžeme si přece pohovořit jako kultivovaní upíři.“ Jane se začala usmívat. Co je tady k smíchu?? „Chci vidět svou rodinu!!“ Pokusila jsem se o mírnější tón. Bohužel se mi to nedařilo. Aro pokynul hlavou někam za mě. „Bello, smím ti tak říkat??“ Přikývla jsem. „Pokud ji chceš vidět, není problém. Za chvíli přijdou.“ Vítězoslavně jsem se zašklebila na Jane. Propalovala mě pohledem. Už znovu na mě zkouší svou moc. A jako pokaždé, nedaří se jí to. „Tak Bello, jak se má tvá Renesme??“ Jako kdyby do mě někdo uhodil. Úsměv vystřídala zloba. Výhružně jsem zavrčela. Nakrčila jsem se a čekala, co se bude dít dál. „Jak se opovažuješ se mě zeptat na MOU dceru!? Ty sám moc dobře víš, jak se jí daří. Nejdřív jí chceš dostat, má rodina ti nestačí a prachsprostě mi ji ukradneš. To je nesmírná drzost.“ Křičela jsem na celý sál.

V tom do místnosti vletělo stádo vlkodlaků společně s Denaliovými. Všichni se postavili do stejné pozice jako já. Vedle mě byl Jacob a Eleazar. Za mnou pak Seth, Kate a Embry. Zbytek se rozestavěl všude možně. Každý měl na starosti nějakého upíra. Aro začal couvat. Usedl na svůj prostřední trůn a vyčkával. Netušila jsem na co. Pak promluvil. „Milá Bello, tvá Renesme je tady, ale neunesl jsem ji. Přišla dobrovolně.“ Prudce jsem se narovnala. O čem to mluví?? Nikdy by se takhle nerozhodla. „Jak dobrovolně,“ zavrčela jsem. Jake se vedle mě napjal. Věděla jsem, že se chystá na něj skočit. Alec to zpozoroval. Ani jsem si nevšimla, že přišel. „Měla by sis uklidnit své mazlíčky, Bello!!“ Toho bylo už na mě dost. Připravila jsem se k útoku. Najednou Aro promluvil. „Chtěla zachránit svého přítele. To nevíš??“ Nasupeně jsem se podívala na Jacoba. Smutně přikývl. „To je mi jedno. Chci ji zpátky!! Okamžitě mi ji necháš přivést nebo za sebe neručím.“ Můj mateřský instinkt mi dokonale pomáhal. Měla jsem větší odhodlání. „Když jsem řekla okamžitě, myslela jsem okamžitě!!“ Bohužel se nic nedělo. Už mi docházela trpělivost. Nemíním tu čekat celou věčnost. Teď nebo nikdy. Mrkla jsem na Eleazara. To bylo naše znamení. Po dobrém to nešlo. Nezbývá nám nic jiného.

Najednou jsem za sebou uslyšela zaskřípání. Otočila jsem se za uši drásajícím zvukem. Nastal moment překvapení. Nevěřila jsem vlastním očím. To nemůže být pravda…