17. kapitola - Jak jsem to mohl dopustit??

vypráví Edward:

„Edwarde, asi jsi zapomněl, jaké má Bella odhodlání. Je to prostě ženská pro tebe!!“ Zpražil jsem Emma pohledem. Nad tím, co právě řekl, mohl prasknout smíchy. Jak se může teď smát?? Má žena chce nasadit svůj „život“, aby nás zachránila - ještě ke všemu s Denaliovými.  A jemu to přijde vtipný. Rose přemýšlela, jak ho má zabít. Od té doby, co máme Nessie, tak je jako vyměněná. Na Bellu není zlá, právě naopak, má ji ráda.

„Emmette, prosím. Už přestaň!!“ Zaúpěl jsem. Kdo to má pořád poslouchat. Ty jeho myšlenky mě už dovádějí k šílenství. Nikdo samozřejmě nechápal. „No co, víš jak dlouho to už je?? Takovou pauzu jsem ještě nikdy neměl.“ Smutně se podíval na Rosalie. Jakmile ji došlo, o čem to Emm mluvil, mrskla po něm kámen, který jí ležel u nohou. „Auu!! Zlato to bolelo.“ Emmett si třel rameno. „Přestaň mluvit o našem soukromém životě, nebo tě bude bolet ještě to druhé rameno.“ Zavrčela Rose a naštvaně si šla sednout k Alici. „Brácha, přece tě tohle nerozhodí. Pojď, dáme si páku.“ Alice vrhla na Jaspera varovný pohled. „Hej, sestřičko, ne že mu budeš radit. Ať si manžílek poradí sám.“ No jo, Emmett už je zase zpátky. Jsem zvědavý, jak ten jejich zápas dopadne. Každý z nich si myslí to samé. Že oba vyhrajou.

„Tak jdem na to. Lásko, mohla by si nám to odstartovat??“ Mrkl laškovně Emm na Rose. „Proč ne. Tři, dva, jedna. Počkat!! O co se vlastně sázíte??“ Bože, hlavně ne o to. Alice by ho zabila. Nenápadně jsem si odkašlal. V tom to moje malá sestřička viděla. „Emmette Cullene!! To nemyslíš vážně!! To ti nedo..“ Alice měla další vizi. Její oči byly nepřítomné. Po chvilce zamrkala. Najednou se sesypala k zemi. Všichni se k ní seběhli. Nikdo nechápal, co se stalo. Strhaně se na mě podívala. Ukázala mi to, co právě viděla. Jane, Felix a Alec unesli Renesme. Byla vyděšená. Najednou byli tady. Aro k ní mluvil. Ona plakala. Otočil jsem se a vší silou udeřil do rukou do zdi. Ozvala se rána. Té díry jsem si nevšímal. Něčí ruka mě chytla. „Edwarde, je mi to líto.“ Uhnul jsem. Vím, že mě chtěla jen utěšit. O to ale nestojím. To moje sobeckost, může za to, že mou malou Nessie unesli. Jak jsem to mohl dopustit?? „Řekne nám někdo, co se stalo??“ Nikdo kromě mě a Alice nic nevěděl. Takhle to nenechám. Šel jsem k železným dveřím a několikrát na ně zabouchal. Nic. Zkusil jsem to ještě jednou, tentokrát silněji. Už se na nich začala dělat prohloubenina. Uslyšel jsem kroky, jak někdo jde ze schodů k nám. Podle myšlenek Demetri. Poodstoupil jsem ode dveří. Cvakl zámek a konečně se otevřely. „Proč děláš takový rozruch??“ Vrhl jsem po něm zuřivý pohled. „Chci mluvit s Arem!!“ Zavrčel jsem na něj. V tu chvíli byl u mě Carlisle. Netušil, co mě tak vyprovokovalo, ale snažil se mě uklidnit. Bez úspěchu. „Není vhodná doba.“ Měl jsem takovou chuť mu jednu vlepit. „Jak není vhodná doba?? Chci s ním mluvit. HNED!!!“  Zakřičel jsem na něj. Nehnul ani brvou. To mě štvalo ještě víc. „Jestli ho sem okamžitě nepřivedeš, přestanu se ovládat. Prostě ho sem doveď.“  Najednou byl z druhé strany i Emmett. Poklepal mi na rameno, abych se uklidnil. Zajímalo by mě, jak by se choval on, kdy byl na mém místě. Demetri se otočil a radši došel pro Ara. Konečně mu to došlo. Zavřel dveře. Já se otočil k ostatním. Emsein zmatený obličej mi působil bolest. Chovám se hrozně. Ale tohle by dělal každý upír na mém místě. I kdyby byl sebelepší.

Znovu jsem uslyšel kroky. Nasadil jsem si masku, která neukazovala žádnou stopu emocí. Dveře se dnes už podruhé otevřeli. Dovnitř vešel Aro společně s Jane a Felixem. Varovně jsem zavrčel. „Drahý Edwarde, nač ten povyk?? Bylo mi řečeno, že začínáš vyhrožovat. Co tě k tomu vedlo??“ To se mi snad jenom zdá. On si bude hrát na neviňátko. „Jaký povyk Aro?? Ty nevíš, co si udělal?? Nevzpomínáš si, proč si je poslal do Forks??“ Začal si mě prohlížet. Jeho myšlenky mě dováděli k šílenství. Jestli to bude takhle pokračovat, tak za sebe neručím. „Edwarde, nemusíš mě obviňovat. Nechtěl jsem udělat tak razantní krok. Jenomže jste mě k tomu dohnali. Odmítáte se podřídit. Nevím, co si s vámi počnu. Zabít vás?? To se mi nechce. Některé z vás bych rád přijal, ale vy nechcete. Tohle byla další možnost.“ Nechápu, jak mohl tohle tvrdit. „Jak jsme tě mohli dohnat k únosu mé dcery??“ Zavrčel jsem na něj. Za sebou jsem uslyšel zděšené výkřiky. Esme začala vzlykat, Rose ji utěšovala. Sama se sotva držela. Alice byla úplně mimo. Její myšlenky skákaly z jedné věci na druhou. Nevyznal jsem se v tom. Jasper se snažil navodit lepší atmosféru. Nedařilo se. Muselo toho být na něj už hodně. Doufám, že to vydrží.

„Ale ale ale. Proč tak tvrdé slovo. Nenazval bych to únosem. Spíš návštěvou. Což mi připomíná. Proč s malou Renesme nebyla tvá družka, Isabella.“ Nevím, co mu mám odpovědět. Nejlepší bude lhát. „Jak to mám vědět?? Nejsem s ní. Ale třeba si šla zalovit.“ No, taky jsem mohl říct něco jiného. Tohle mi neuvěří. Kéž by ano. „A proto jí hlídali vaši přátelé, Děti měsíce??“ A sakra. Zapomněl jsem na Jacoba. „Ano, kdo jiný by ji mohl lépe ochránit.“ Samozřejmě že Jacob. On ji z celého srdce miluje. Nikomu bych ji nesvěřil. A Bella taky ne. Tohle ale Arovi říct nesmím. „Nechme toho Edwarde.“ Tak tohle nedopustím. „Jak se opovažuješ?? Ty ji nebudeš ubližovat!! Není pro tebe nebezpečná. Pro nikoho!!“ Přikrčil jsem se do obranné pozice. Z mých úst se vydralo další varovné zavrčení. V ten samý moment se i Felix s Jane připravovali. Ani má rodina neostýchala. Jediný Aro byl přesvědčený, že tohle dobře dopadne.  „Snad se nechceš prát?? Bylo by to zbytečné. Ničeho tak nedosáhneš.“ Znovu jsem zavrčel. Najednou jsem se napřímil. Otočil jsem se. Alice měla další vizi. Společně s ní jsem sledoval, co vidí. Bella společně s Tanyou jede autem. Je na náměstí. Pak tma. Nevím, co si pod tím mám představit. Moc jsem toho neviděl. Jediným možným vysvětlením jsou vlkodlaci. To znamená jediné. Dnes ji konečně uvidím. Mou lásku. Mou Bellu. Ale jak to dopadne?? To netuším.

Aro netušil co se to děje. Kývnul na Jane. Ta na mě upřela svůj zrak. Pak jsem ucítil jen ostrou bolest. Skácel jsem se k zemi. Najednou jsem uslyšel, jak někdo promluvil. „Aro, někdo za tebou přišel. Měl by tam jít.“ Hlas jsem nepoznal. Ale bolest pomalu odcházela. Otevřel jsem oči a čekal, co se bude dít dál..