16. kapitola - Co horšího se může stát??

vypráví Bella:

„Eleazare, co je jí?? Vždyť je už 2 hodiny v bezvědomí?? Je mrtvá??“ Slyším dobře?? Já jsem 2 hodiny mimo?? To není možný?? Jsem upír?? To nejde?? Nebo ano?? Z těchto otázek mě znovu začala bolet hlava. Dnes už po třetí. Jenomže předtím jsem neupadla. Musím otevřít oči a zjistit, co se to tu děje. Víčka se mi zachvěla a konečně otevřela. Nad sebou jsem spatřila vyděšenou Tanyu. V jejím obličeji bylo vidět tolik strachu. Bála se snad o mě?? Vedle seděl Eleazar. Nevěřícně si mě měřil od hlavy až k patě. Kde je asi Carmen s Kate?? Podívala jsem se vlevo. Tam bylo jen malé okno. COŽE?? Já sedím v letadle?? „Ehm, Tanyo?? Kde to jsme??“ Můj hlas byl ochraptělý. Zněl jako bych byla po flámu. Udiveně si mě prohlédla. Ruku mi dala na čelo. Potom se zasmála. „Ty ses asi hodně bouchla do hlavy co??“ Vykulila jsem oči. Prostě nechápu. „Jsme v letadle Bello. Momentálně nad Atlantickým oceánem.“ Otočila jsem se. Za mnou seděla Kate. Zrovna si četla knížku a dělala jakoby nic. U okna seděla Carmen. Momentálně se její hlava skláněla ke mně. Pokusila jsem se o úsměv, který naznačoval, že jí děkuju za odpověď.

„Dáte si něco k pití??“ Zrovna přišla letuška. Všichni jsme jí poděkovali a poslušně si vzali minerálku. Jediná Kate se cítila nad věcí. Objednala si totiž skotskou. „No co?? Musíme se chovat jako lidi!!“ Obořila se na nás. Letuška zřejmě nechápala, proto na ní Kate mrkla a obdarovala ji oslnivým úsměvem. Sotva jsem se držela, abych nevyprskla smíchy. Nebyla jsem ale sama. Všem cukali koutky. To se zase jednou něco povedlo. Kdyby tady byl Emmett, určitě by s mladou letuškou laškoval, aby naštval Rose. Pak by se na záchodcích usmiřovali. Klasika.

„Carmen?? Mohla bych se tě na něco zeptat??“ Otočila jsem se na ni. „Jistěže Bello. Copak máš na srdci??“ Usmála se na mě. Trochu si usrkla vody. Úšklebek ji samozřejmě neušel. „Ehm, co přesně se stalo na louce?? Nemůžu si na nic vzpomenout. Jenom vím, že jsem se snažila roztáhnout štít, co nejvíc to šlo.“ Starostlivě si mě začala prohlížet. Ušlo mi snad něco?? Nenápadně jsem si odkašlala. Carmen párkrát zamrkala a spustila. „Víš Bello, nikdo ti nebude nic vyčítat. Za nic nemůžeš. Neměli jsme po tobě toho tolik chtít. Zřejmě jsme neodhadli tvé síly. Moc mě to mrzí.“ Vytřeštila jsem na ni oči. O čem to mluví?? Jaké síly má namysli?? Co jsem zase udělala špatně?? Kate mi dala ruku na rameno. „Bells, pokusím se ti to co nejšetrněji vysvětlit. Když si se snažila ochránit Tanyu přede mnou, - samozřejmě mi došlo, že jen tak neuposlechneš Eleazarovy rozkazy – najednou ses začla třást. Jako by ti byla zima. Nevěděli jsme co se to s tebou děje. Za celou mou existenci jsem nic takového neviděla. Ani Eleazar. Neuměli jsme to vysvětlit. Jenomže pak si upadla..“ Vyděšeně jsem ji pozorovala. Já jsem omdlela?? Co mi to tu vypráví?? Může se vůbec dostat upír do bezvědomí?? Tentokrát se ujal slova můj spolusedící. „Isabello, opravdu si nic nepamatuješ??“ Zavrtěla jsem hlavou. Jak bych si mohla něco pamatovat?? „Tak to je zajímavé. Nikdy jsem nic takového nezažil. Ani když jsem byl u Volturiů. A viděl jsem toho vcelku hodně. Nemohu pochopit, proč si se dostala bezvědomí. Pokud to mohu tak nazývat. Jednou možností je, že si byla vyčerpána. Jak řekla Carmen, možná jsme tě přecenili. Za takovou chvíli by nikdo nedokázal pokrýt tak velkou plochu.“ To je pravda. Cítila jsem únavu, ale proč se mi to nestalo už předtím?? „A jaká je ta druhá domněnka??“

Chvíli bylo ticho. Letuška nám mezitím donesla lidské jídlo. Vypadalo to dost nechutně. Otevřela jsem poklop od talíře a trochu se v tom pohrabovala, aby to vypadalo věrohodně. Zatímco jsem si hrála na člověka, Eleazar se pustil do vysvětlování. „Druhou možností můžu říci, že máš nějakou další schopnost. Dar, který se neprojevil. Ale je to méně pravděpodobné. Žádný upír nemá dvě schopnosti. Takže je to nepodstatné. Z toho plyne jedna rada. Bello, i kdyby ses snažila sebevíc, momentálně nedokážeš na 100% ochránit své blízké. Pokud budou stát blíž, tak šanci máš. Hlavně si musíš dát pozor.“ Tím skončilo vypravování.

Zatímco každý dělal všechno proto, aby vypadal jako člověk, já předstírala spánek. Přemýšlela jsem nad tím, co říkal Denaliovi. Jak jsem se mohla třást?? Určitě bych si to pamatovala. Vím jen, že ta tma, která mě pohltila, než jsem „upadla“, byla děsivá. Jako bych se neměla už nikdy probudit. Jako bych měla zemřít.

„Dámy a pánové, jménem společnosti ALASHKA Vám děkujeme, že jste si nás vybrali pro tento let. Prosím, abyste se posadili na svá místa a připoutali se. Za chvíli budeme přistávat.“ Jak řekli, tak se tak stalo. Po několika minutách jsem pocítila zvláštní tlak, který značil jen jediné. Přistáváme. Kola se dotkla runwaye a všichni cestující začali tleskat. Netušila jsem proč, a tak jsem se taky přidala.

Potom co se rozruch uklidnil a všichni vystoupili, i my se vydali pro svá zavazadla. Každý jsme měli jen jednu malou tašku. Spíš nám byla na obtíž, ale vypadalo by to zvláštně, kdybychom neměli nic. Mezitím, co jsme brali tašky, Kate s Tanyou zašly pro 2 auta. V příletové hale bylo hodně lidí. Bála jsem se, že něco vyvedu. Roztáhla jsem štít. Pro jistotu jsem pokryla i Carmen s Eleazarem. Děkovně se na mě usmáli. Už jsem viděla naše zavazadla. Rychle jsem je vzala a prchala pryč. Holky už čekaly na parkovišti. Obě se smály na celé kole. Kate vzala černé BMW a Tanya černý Mercedes. Jakmile nás spatřily, zběsile na nás zamávali. Na nic jsme nečekali a šli k nim. Já si sedla k Tanye a zbytek ke Kate. Konečně jsme mohli vyrazit do Voltery. Už se nemůžu dočkat, až uvidím Edwarda. Tolik mi chybí. Zavřela jsem oči, opřela hlavu o opěrku a sledovala míhající se stromy. „Bello, teď když jsme o samotě, chtěla bych se ti omluvit.“ Otevřela jsem oči. Zadívala jsem se na Tanyu. Mluví pravdu. Tak trochu nechápu, za co se chce omlouvat. Pobídla jsem ji, aby pokračovala. „Víš, poprvé, jak si přijela do Forks, Edward byl u nás. Později jsem se dozvěděla, že to bylo kvůli tobě. Na jednu stranu jsem ti byla vděčná, ale na druhou jsem tě nenáviděla. Byla jsem do Edwarda strašně dlouho zamilovaná, jenomže on mě nechtěl. Ty jediná si dokázala prolomit to jeho „ledové srdce“. Jakmile jsem spatřila, že je s tebou šťastný. Věděla jsem, že se na tebe nemůžu zlobit. Ty jsi o tom, co k němu cítím, nevěděla.“ Vyrazilo mi to dech. Obrazně řečeno. Tušila jsem, že mě Tanya nemá moc ráda, ale až takhle. „Tanyo, nemusíš se mi vůbec omlouvat. Nakonec to dobře dopadlo. Nic si nám neudělala.“ Zvedla hlavu. Její zlaté oči vypadaly smutně. „Bells, ty jsi to nepochopila. Já jsem vás málem rozdělila. Kdyby Edward zůstal u nás o něco déle, tak už by si ho nikdy neviděla.“ Tak to mění situaci. Sice jsem byla do něj zamilovaná, ale ne hned. „Tanyo, teď jsi nepochopila ty mě. Netrap se tím, ano?? Všechno dobře dopadlo. Mám tě ráda. Jsi má „rodina“. Sice ne úplně, ale já tě tak považuju. Pomohli jste nám jednou a teď znovu. Kdo by tohle udělal?? Hmm?? Takže už na to nemysli. A jestli ti to pomůže. Odpouštím ti!!“ Položila jsem svou ruku na tu její. „Bells, kdybych teď neřídila, vrhla bych se ti kolem krku. Jsi úžasná. Děkuju. Edward má štěstí. Nikoho lepšího si vybrat nemohl.“ Usmála se na mě a dál pokračovala v cestě. Oddychla jsem si. Zase jsem něco vyřešila. Otočila jsem hlavu, abych mohla pozorovat krajinu. Sice jsem toho moc nepostřehla, ale i tak to působilo uklidňující dojem. Ten teď potřebuju.

„Bello, kde mám zaparkovat??“ To už jsme tady?? Ani jsem si toho nevšimla. „Co třeba za někde poblíž náměstí??“ Tanya kývla. Za několik málo minut už parkovala. Otevřela jsem dveře a vystoupila. Naštěstí je něco kolem 9 večer. Pár lidí tu je, ale jim nic nehrozí. A díky tomu, že slunce nesvítí, tak ani nám. „Tak Bells, na prohlídku budeš mít dost času potom. Teď bychom měli jít.“ Kývla jsem a konečně se vydali přes náměstí k hradu. Pro jistotu jsme šli lidskou chůzí. Kdyby nás někdo náhodou spatřil, byl to docela průšvih. Sice bychom byli u nich brzy, ale nedopadlo by to dobře.

Jakmile jsme byli u kašny, ucítila jsem známí pach. A nebyla jsem sama. Kate to nevydržela a ucpávala si nos. „Hej lidi, co to tu smrdí?? Jako zmoklej pes nebo co.“ Když to řekla, vyděsila jsem se. Začala jsem panikařit. Jestli je to Jacob, tak se muselo něco stát. Otáčela jsem se dokola a hledala nějakou známku toho, že tu je. Kousek od nás jsem spatřila červenohnědého vlka. Bože, tak je to pravda. Okamžitě jsem běžela za ním. „Jacobe, co tady děláš?? Kde je Ness??“ Smutně se na mě podíval, pak zmizel. Během chvilky byl zase u mě. Tentokrát ve své lidské podobě. „Bells, je mi to tak líto. Měl jsem dávat větší pozor.“ Sklopil hlavu. Zvedla jsem mu ji a uviděla strhaný obličej. Po tváři se mu kutálela jedna slza za druhou. „Co se stalo?? Kde je??“ Začínala jsem hysterčit. Neměla jsem ani ponětí, co se tu děje. V tom za námi přišli jak Denaliovi, tak i ostatní členové smečky. Některé jsem ani nepoznala. Prohlížela jsem si je, jestli neuvidím někoho známého, kdo by mi konečně řekl, kde je Nessie. „Ahoj Bello, prosím nezlob se na Jakea. On za to nemůže. To ta malá pijavice vodsuď. To ona unesla Ness.“ Podívala jsem se na Setha. Cože?? Kdo mi odvedl dceru?? „O kom to mluvíš, Sethe?? Kdo ji unesl??“ Rozkřikla jsem se na něj. Smutně si na mě podíval. „No ta malá holka. Nevím, jak se jmenuje. Ale bydlí tady.“ Najednou, jako by přestal život existovat. Sesunula jsem se k zemi. „Jane!!“ To bylo jediný, co jsem dokázala říct. Jacob si sedl ke mně. Vzal si mě na klín a konejšil mě. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale surově jsem ho odstrčila. Taková zloba, kterou jsem v sobě měla, mi stačila k tomu, abych se pokusila porazit ty parazity. Aby mi konečně dali jednou pro vždy pokoj.

Prudce jsem vstala a upíří rychlostí se vydala k hradu. Za mnou jsem uslyšela pleskání tlap o kamenné kostky. Vedle mě se objevila Tanya a z druhé strany Kate. Obě na mě mrkly. To značí jediné. Buď to půjde po dobrém, nebo po zlém..