15. kapitola - Nemám na výběr

vypráví Renesmé

„Jakeu?? Chyť si mě!!“ Zakřičela jsem na svého kamaráda. Už nějakou dobu bydlím tady v rezervaci. Ne, že by se mi to líbilo. Ale mamka jela do Itálie. Zachránit mou rodinu. Chtěla jsem jet s ní. Bohužel mi to nedovolila. Vlastně poslední dobou nemám nic dovolené. Billy s Jacobem mi všechno zakazují. Nesmím opustit hranice rezervace. A pokud přijede na návštěvu Charlie, tak nesmím s Jakeova pokoje. Hlavně musím být potichu. Ale to je pro mě obrovský problém. Naschvál dělám pravý opak toho, o co jsem požádána. Třeba jako teď. Jake si myslí, že jsem nějaký mrně, které si bude malovat. Na to mě neužije. Radši bych byla někde v lese. Jenom ne tady zavřená.
„Ness!! Radši vylez. Nebo budeš mít veliký malér.“ Super. Už se do toho zamotal i Billy. Nechtěla jsem, abych měla zase nějaký průser. Když si vzpomenu, co se stalo minule… Bylo brzo ráno. Jacob přišel z noční hlídky a myslel si, že ještě spím. Lehl si pod svou postel, tak jak to dělal vždycky. Nevím, proč si nelehne ke mně. Copak bych mu ublížila?? Billy taky spal a já se rozhodla udělat Jakeovi snídani. Lépe řečeno bordel v kuchyni. Potichoučku jsem přelezla ospalce. Rychle jsem se oblékla a učesala. Přece nemůžu vařit s takovým rozcuchem. Pomalu jsem otevírala dveře. Jen doufám, že nezačnou vrzat. Štěstí stálo při mně. Klapla zápražka a dveře byly otevřené. Teď už jenom přeběhnout přes obývák, kde spí Billy a bude to v suchu. „Chrrr… chrrr…“ Bože, on chrápe. To tu scházelo. V duchu jsem se lámala smíchy. Dobře, dobře. Ness, máš práci!! Ještě štěstí, že tu není táta. Ten by mě asi přetrhnul jako hada. A Emmett by se skvěle bavil. Radši jsem zahnala moje myšlenky a vrhla se do kuchyně. Otevřela jsem ledničku. „Tak co tu máme??“ Našla jsem vajíčka, sýr, salám a nějakou zeleninu. „Fůůj, to smrdí!!“ Všechno jsem vytáhla ven a dala na jídelní stůl. Teda jestli se tomu tak dá říkat. Potom jsem prolezla skříňku. Tam bylo věcí. Pečivo, mouka, strouhanka, koření a plno dalšího. Jakmile jsem vyndala potřebné suroviny, pustila jsem se do práce. „Budu potřebovat nějako tu misku, hrnec a nějaký talíře. Kde jen tady jsou??“ Prolezla jsem snad všechny skříňky a poličky, ale nic jsem nenašla. Nakonec mě napadla ještě ta velká vitrína v obýváku. Potichu jako myška jsem si to namířila za Billym. Ještě stále spal. Uff. Otevřela jsem prosklenou skříňku, vytáhla potřebné nádobí a radši šla zpátky.
V kuchyni jsem pokračovala ve vaření. Do misky jsem rozklepla vajíčka. Většina z nich stejně skončila na lince. Potom jsem přidala mouku a nějaký to koření. Ani nevím jaký, všechno smrdí stejně. Ještě štěstí, že mě tady nenutí jíst ty blafy jako někdy mamka. Když jsem tu prapodivnou hmotu rozmíchala, vzala jsem si pánvičku, kterou jsem našla na sporáku a celou tu patlaninu dala na ni. Přidala jsem sýr, salám a nakonec okurku. Nemusela jsem ji ani krájet. Zbyla nějaká nakrájená v lednici. Zapálila jsem hořák. Postupně to začalo nějak divně bublat. A hlavně zapáchat. Bála jsem se, že to probudí strejdu Billyho. Proto jsem vypnula vařič a dala to do mikrovlnky. Esme mě ji naučila používat. Táta byl proti, prej k čemu mi to bude. Teď už jsem znala odpověď. Přece pro Jacoba taťko. Nevěděla jsem, co mám zmáčknout. Tak jsem nacvakala čas, jak dlouho se to bude dělat. „2 minuty by měly stačit.“ Pozorovala jsem pánvičku, jak se točí. Jenomže to začalo podivně svítit. Říkala jsem si, co jsem udělala zase špatně. Vždyť jsem se řídila přesnými pokyny, které mi babička říkala. Jídlo musí být přikryté. Nepřeháněj množství. Vždy nastav menší požadovaný čas. A hlavně, nedávej tam nic kovového!! „Ježiši!!“ Jakmile jsem to dořekla, mikrovlnka bouchla. „Já tam dala pánev!!“ V tu ránu byl v kuchyni nepříčetný Jacob a pochvíli i Billy. „Renesmé Carlie Cullenová. Máš obrovský malér!!“ „Hups.“ Nic víc ze mě nevypadlo. Nasadila jsem ten nejmilejší úsměv, který vždycky zabírá na mamku nebo taťku. Ale s Jakeem to ani nehnulo. V očích mu plápolaly plamínky. Takhle jsem ho snad ještě nikdy neviděla. „Co to má znamenat?? Chtěla sis ublížit?? Přeskočilo ti snad?? Chceš mi přivodit infarkt??“ Teď jsem se cítila provinile. Ani jedno z toho jsem neměla v úmyslu. Po tváři se mi začala koulet jedna neposedná slza za druhou. „Chtěla jsem ti jen udělat snídani.“ Sklopila jsem hlavu a propalovala si bačkory. „Ness, víš jakej jsem měl strach?? Myslel jsem, tě přišel někdo unýst. A ty mi děláš snídani.“ U poslední věty se začal nehorázně smát. Nakazilo to i strejdu. Jenom já nic nechápala. „Ale aby ti to tak hladce neprošlo. Budeš to tu muset uklidit. A odpoledne vybereš Billymu novou mikrovlnku. Tahle už nebude k použití.“ Rychle jsem setřela slzy. Objala jsem Jakea a šla nahoru. „Kam si myslíš, že jdeš?? Co ten úklid??“ Na patě jsem se otočila. „Jacobe, strašně smrdím a hlavně jsem celá začouzená.“ Jacob si mě prohlédnul od shora dolů a propukl v další záchvat smíchu. Aspoň někdo se směje.
Když jsem byla umytá, sešla jsem schody a čekala na přidělené úkoly. Jako naschvál jsem musela uklidit celý dům. Jenže jsem ještě dítě, takže mi všechno trvalo. I přesto, že jsem poloupírka…

Vylezla jsem z pod postele. Ve dveřích stál opět naštvaný Jacob. „Budu mít problém??“ Zeptala jsem se na oko smutně. Jake zakýval na souhlas. Divila jsem se, že nekomentuje mé chování. Poslední dobou to byla jeho oblíbená činnost. Ale přece tolik nezlobím?? „Víš co Nessie?? Půjdeš se najíst. Tvé oči mluví za vše. Vezmi si na sebe něco pohodlnějšího, ať ti to v lese nepřekáží. Za 10 minut sraz u dveří.“ Počkat. Já můžu ven?? Co se to s ním stalo?? „A to půjdeme ven??“ Můj nechápavý výraz prozradil, že nechápu, o čem to mluví. „Samozřejmě. To ti to mám chytit a pak donýst až pod nos??“ Momentálně nejsem jediná, kdo nechápe. Jacob si odfrkl a odkráčel neznámo kam.
Za chvilku jsem byla připravená. Už jsem stála u dveří. Nedočkavě jsem přešlapovala. Billy se dobře bavil. „Neboj se, nic na tebe nechystá. Jen buď v klidu.“ To se mu lehce řekne. Nervózně jsem se usmála. V ten okamžik se otevřely dveře a polonahý Jake mě čapl za ruku a táhl ven. Ani jsem se nestihla rozloučit se strejdou. „Kam to jdeme??“ Zeptala jsem se. Ani mi neodpověděl. Postavil mě kousek od sebe. Sotva uběhlo 15 vteřin a přede mnou stál červenohnědý vlk. Nadšeně jsem si vlezla za krk. Už dlouho jsem se na něm neprojela. Jediné plus mého dětství. Můžu jezdit na Jacobovi. Pochybuju, že až vyrostu, bude mě pořád vozit jako teď.
Běželi jsme lesem. Plně jsem si to užívala. Za 5 minut jsem slezla z jeho hřbetu. Jake mě chvíli pozoroval, ale pak si sedl na zadek a prohlížel si packu. Nechápala jsem, proto jsem se radši nechala unášet instinktem. Udělala jsem hluboký nádech a výdech. Kousek odsud jsem cítila nějaké stádo. Otočila jsem se za tou krásnou vůní. Jake poznal, co mám v plánu. Jen štěkl na znamení. Rozeběhla jsem se. Zanedlouho se přede mnou rozprostřel nádherný výhled. 8 laní se páslo na louce. Jelen je z povzdálí pozoroval. Ne doslova. Spíše se sám pásl. Přikrčila jsem se v houští. Teď anebo nikdy. Přichystala jsem se ke skoku. Raz.. Dva.. Tři.. Už jsem pila z jedné laně. To byla slast.
Jakmile byla plně vysáta, otočila jsem se, jestli někde neuvidím Jacoba. Bohužel nikde nebyl. Bylo mi to divné. Vždycky mě zaujatě pozoroval. Hlavně v poslední době jsem bez něj nesměla ani na krok. Zahrabala jsem zbytek laně a běžela se poohlédnout po Jakeovi. Měla jsem nepříjemný pocit. Podívala jsem se nepřítomně do tajů lesa. Najednou jsem ucítila zvláštní pach. Nebyl to Jacob, ani žádný jiný vlkodlak, už vůbec ne člověk. Byl to upír. A ne jeden. Bylo jich víc. Dostala jsem ohromný strach. Co když mu ublíží?? Přece jenom jsou to od přírody nepřátelé. Okamžitě jsem se rozeběhla vyhledat mého kamaráda.
Mé hledání bylo zatím marné. Nikde jsem ho necítila. Pro jistotu jsem se vydala za pachem mého druhu. Třeba ho někde viděli. Po deseti minutách marného hledání jsem za sebou uslyšela křupnutí. „Jakeu, to není vtipný. Hned vylez. Víš, jaký jsem měla o tebe strach??“ Místo odpovědi jsem se dočkala jen smíchu. Nebyl to jen tak obyčejný smích. Byl zvonivý. Dostala jsem opravdu dlouho očekávaný strach. Tohle nedopadne dobře. „Ale, ale, ale. Koho pak to tu máme?? Snad ne malou poloupírka. Kdepak máš rodiče maličká??“ Rychle jsem se otočila. U stromu stála malá dívka. Její oči zářily červenou barvou. Takže se neživí zvířecí krví. Potom jsem si všimla jejího oblečení. Tmavý hábit jí zakrýval drobounkou postavu. Pak mi došlo, odkud jí znám. To ona mi odvedla rodiče. To její rodina může za to, že jsem opuštěná. Jako výhružku jsem na ní zavrčela. Opět ten smích. „Ale maličká. Nevrč na mě. Jen jsem si přišla popovídat.“ To mi bylo divný. Sice ji neznám jako mamka s taťkou, ale od vyprávění vím, že milá není. Nikdo z její královské rodiny. „Neříkej mi maličká. A kde je Jacob?? Co si s ním udělala??“ Úsměv ji zmrzl ve tváři. „Ten pes patří k tobě??“ Zhnuseně si odfrkla. Takhle o něm mluvit nebude. Zaujala jsem obranný postoj, který mě naučil strejda Jasper. Výhružně jsem na ni znovu zavrčela. „Takže patří. Stál mi v cestě. Musela jsem ho nějak odstranit.“ Okamžitě jsem se narovnala. Můj výraz se rychle změnil. Už jsem neměla strach o sebe, ale o Jakea. Snad neumřel… „Renesmé, říkám to správně, nějak si nám posmutněla. Doufám, že nemáš strach o toho zapáchajícího čokla.“ Tak tohle je už vážně vrchol. Vím, co musím udělat. Připravila jsem se do útočné pozice. Najednou kolem mě někdo prosvištěl. Podívala jsem se, kdo to byl. Uviděla jsem dvě osoby. Jeden z nich byl malý druhý velký. Oba měli červené oči a černé pláště. Takže od té odporné holky. Oni patří k ní. Pak jsem se podívala na to, co mají v ruce. Červenohnědého vlka. Jacoba. Mého Jacoba. Vyděšeně jsem se na něj dívala. To nemůže být pravda. „Neboj se. Žije. Ale nemusí.“ Upřeně se na něj dívala. Ani nemrkla. Netušila jsem, proč to dělá, ale nic hezkého to určitě není. Najednou se jeho tělo otřáslo. Ona snad na něj útočila. „Sestřičko, nech ho být. Máme úkol. Nezapomínej!“ Ten menší kluk ji chytil za ramena. Odvrátila oči od Jacoba a znovu se na mě podívala. Tentokrát už mnohem vážněji. „Milá Renesmé, buď půjdeš s námi, nebo tady tvůj čokl zemře. Vyber si.“ COŽE?? Vykuleně jsem se na ní podívala. „Kam bych jako měla s váma jít??“ Ten vysoký muž stál najednou vedle mě. „Do Voltery, kam jinam.“ Při tom slově jsem se zachvěla. Z vyprávění tety Alice jsem věděla, že tam Volturiovi bydlí. Tam je jejich sídlo. Tam jela má maminka. „Jane, nějak moc dlouho jí to trvá. Pokus se její rozhodnutí urychlit. Nudím se.“ Ten vysoký, strach nahánějící muž stál vedle Jane. Ona znovu upřela zrak na mého přítele. A znovu na něj použila svou moc. Rychle jsem se přemístila k němu. Měla jsem o něj opravdu strach. „Kdepak máš Bellu, maličká??“ Zeptal se ten kluk, bratr Jane. „Nevím, ale nechte Jacoba na pokoji. Nebo..“ Všichni se začali smát. Měla jsem takovou chuť jim něco udělat. Jenomže mě nic nenapadlo. Nic z toho bych nedokázala. „Jak to, že nevíš??“ Zeptala se Jane. Nechtěla jsem odpovídat. Proto jsem jen zavrčela. Měla jsem toho už opravdu dost. „Tak dobrá. Alecu, Felixi, vezměte toho psa někam pryč. Naše malá Renesmé je strašně paličatá. Dostala jsem nápad. Když to nejde po dobrém, půjde to po zlém. Na můj povel mu začnete trhat jednu končetinu po druhé. Třeba dostane rozum a půjde s námi.“ Z ničeho nic jsem se rozvzlykala. Už jsem to neunesla. Alec spolu s Jane se začali smát. Věděli, že dosáhli svého. A mě nezbývalo nic jiného, než jít s nimi. Nemůžu dopustit, aby kvůli mně Jacob zemřel. „Dobrá, půjdu s vámi. Jen ho nechte být.“ Jane přikývla a všichni se rozeběhli neznámo kam. Já se otočila na přítele. „Sbohem Jakeu. Mám tě ráda. Nikdy na tebe nezapomenu…“