12. kapitola - Opakující se historie??

Mezitím ve Volteře..

Vypráví Edward:

Proč jsem to udělal? Jsem hlupák. Jak jsem je mohl opustit. Miluji je nadevše, ale moje hrdost zakročila. Nenávidím se!!

Ano, to byly mé myšlenky od té doby, co jsem se rozhodl „přidat“ k Volturiům. Naivně jsem si myslel, že tak zachráním svou rodinu. Jenomže to bylo opravdu dost naivní. Je to skoro 5. měsíců, co jsem neviděl mou lásku. Ach Bello, proč jsem to udělal.

Edwarde, je mi to moc líto. Nemůžeš za to. Zvedl jsem hlavu ze svých dlaní a podíval se na svou sestru. V jejích očích byl smutek. Každou chvíli mi posílala takovéto i jiné myšlenky. Snažila se mi nějak zvednout náladu. Ale copak mohla? Vydržela by snad bez Jaspera? Dokázala by sedět v této zatuchlé místnosti bez něj?

„Alice, prosím, nech už toho!!“ zakřičel jsem na ní. Všichni se na mě podívali. Jasper po mě házel naštvané pohledy a jeho myšlenky nebyly zrovna hezké. Rosalie na mě zavrčela a odešla uklidnit Alice. Emmett si házel s kamínky jako malé děcko a dělal, že nic neslyšel. Esmé mě uklidňovala, ale to mi už taky lezlo na nervy. A Carlisle?? Ten se posadil vedle mě a dal své ruce kolem mých ramen. To bude dobré, Edwarde. Uvidíš!!

„Tím si nejsem tak jistý!!“ zavrčel jsem a odešel na druhý konec místnosti. Ne, to nebyla místnost. Bylo to vězení. Nechceme pít lidskou krev, a proto nás sem zavřeli. Naše oči byly temné a fialové kruhy pod nimi ukazovaly naši vysláblost. Už dlouhou dobu jsme nepozřeli krev. Zezačátku jsme mohli lovit zvěř, ale teď chtějí od nás něco jiného. To nesmíme připustit. Jako trest nás zavřeli sem. Doufají, že dostaneme rozum. Jsem zvědav, jak nás k tomu přinutí.

Najednou jsme uslyšeli kroky. Bylo jasné, že sem někdo jde. Byl jsem zvědav, kdo to bude tentokrát. Byl tu Alec, Jane, Demetri, Felix, Chelsea i Caius. Ale všichni neuspěli. Aro zuřil, jenomže mu to nebylo platné.

Otevřely se dveře a vpochodoval sám „král“. Po boku mu šel Felix s Demetrim. Jeho výraz byl vítězoslavný. Ale na jak dlouho??

„Tak milí Cullenovi. Co s vámi? 3 týdny jste bez krve. Musím uznat, že vypadáte strašně.“ uchichtl se Aro. Rosalie to nevydržela a rozeběhla se na něj. Emmett ji naštěstí včas chytl. Bůhví, jak by to dopadlo. „Pusť mě, ti povídám.“ zavrčela na Rose. Byla vzteky bez sebe. Nikdo o ni nikdy neřekl, že vypadá strašně. Sám pro sebe sem se usmál. Poprvé za 5 měsíců.

„Ale no tak. Přece by si mi nechtěla ublížit. Vždyť by si neměla žádnou šanci. Jsi bezvýznamná upírka, která má sice svůj půvab, ale to je asi tak všechno.“ Teď to nevydržel Emmett. Vrhl se na Ara s takovou vervou, že všichni zůstali jenom stát. „Nikdo o mé ženě nebude říkat, že je bezvýznamná!!“ zavrčel a skolil Ara na lopatky. Demetri se rychle vzpamatoval a šel Arovi na pomoc. Ozvala se obrovská rána. Emmett dopadl na zem. Všichni jsme běželi za ním. Ležel na zemi. Ani se nehnul. Snažil jsem se mu přečíst myšlenky. Bylo ale ticho. Všichni se na mě dívali a vyčkávali na mou reakci. To jsem mu to ale nandal. Začal jsem se strašně smát. Rose mě propalovala očima. Kdyby mohla vraždit pohledem, tak jsem už dávno mrtví.  

Ano, Emmettovi se nic nestalo. Byl v naprostém pořádku. Všem jsem pověděl, na co zrovna náš gentleman myslí. Samozřejmě se začali smát i ostatní. Kromě Rose.

„Edward má pravdu. Nic mu není. Jen dělá zraněného.“ řekl Alice a rozesmála se na celé kolo. Jak řekla, tak se taky stalo. Emmett otevřel oči. „CO SI O SOBĚ VLASTNĚ MYSLÍŠ?? VÍŠ, JAKÝ JSEM MĚLA STRACH??“ rozkřičela se na celou místnost Rosalie.

„Promiň zlato.“ Udělal své psí oči. S Rose to ani nehnulo. Vlepil ji pusu a divoce ji k sobě přitiskl. Rose mu dala facku, ale potom ho vášnivě políbila.

„Chtěl jsem být milý, ale nebudu. Teď teprve poznáte, co jsou Volturiovi zač!“ zavrčel naštvaně Aro. Ještě si oprášil kápi a vydal se pryč.

Za několik málo minut jsme uslyšeli znovu kroky. Otevřely se dveře a všichni jsme zůstali stát jako přilepení k zemi. Ucítili jsme krev. Nebyla to zvířecí krev, ale lidská. 7 osob s poraněnou hlavou, rukou nebo nohou. Všem tekla horká krev. Ta vůně byla nesnesitelná. Nádech a výdech. Krkem mi proudil oheň. Cítil jsem, že na jazyku jed. Ano, jestli je okamžitě nevyvedou odsud, tak je s nimi ámen.

Nebyl jsem ale sám. Všichni mysleli na to samé. Všichni jsme stáli ve stejné pozici. V útočné. S úst se nám ozvalo zavrčení. Jako první se vzpamatoval Carlisle. Rychle se napřímil a utekl do kouta. Po něm následovala Esmé s Rosalie. Doběhl jsem za Jasperem. Jeho myšlenky směřovaly k tomu, jak nejrychleji se dostat k mladému muži. Měl poraněnou hlavu. Na čele byla ošklivé zranění. Divím se, že nebyl v kómatu.

Alice chytila Jaspera za ruku a snažila se ho odtáhnout stranou. Moc se jí to ale nedařilo. S Emmettem jsme se ji snažili pomoci, jenomže to bylo marné. Mě odhodil na jednu stranu vězení a Emmetta na druhou. Alice se mu postavila do výhledu a snažila se upoutat pozornost. „Jaspere, slyšíš mě? Prosím tě, podívej se na mě.“ Nic nezabíralo. Rychle jsem se zvedl a utíkal za ním. Právě se rozhodl. Odstrčil Alice a rozeběhl se na muže. Emmett byl o něco rychlejší a postavil kousek před skupinku lidí. Zadržoval dech. Bylo to pro něho dost těžké. I jeho myšlenky to potvrzovaly.

Jasper do něj narazil a skácel se k zemi. Okamžitě ho s Carlislem chytli a odvlekli k ostatním. Vrčel na nás, ale nic mu nepomohlo. Vystrašení návštěvníci se na nás dívali. Arův úsměv opadl a naštvaně odešel. Jenomže tu něco zapomněl. Všichni jsme se na sebe vystrašeně podívali.

Mezitím Carlisle jako zkušený doktor pomalu přistoupil k jedné malé dívce. Prohlédl ji koleno a kouskem své košile ji ho obvázal. Takhle pokračoval u každého. Někteří se báli, ale nakonec svolili.

Najednou Alice ztuhla. Její nepřítomný výraz ukazoval, že něco vidí. Po chvilce zamrkala. Zmateně se na mě podívala. Edwarde, proč je Bella v Denali??