11. kapitola - Vzpomínky

„Musím si ještě objednat letenky“ povzdychla jsem si. Vytočila jsem číslo a vyčkávala, až mě přepojí..
„ Dobrý den, tady letecká společnost města Portland. Máte nějaké přání?“
„ Ano, chtěla bych si objednat 1 letenku 2. Třídy na Aljašku. Do města Denali.“
„ Dobře. A na který den byste si to přála??“
„ Pokud možno co nejdřív. Šlo by to ještě dneska??“
„ Ano to by šlo. Máme volné místo v 15:00. Vyhovuje vám to??“
„ Ano to by bylo skvělé.“
„ Dobře, takže objednávám 1 letenku 2. Třídy do Denali. Odlet v 15:00. A na jaké jméno to bude??“ zeptal se mužský hlas.
„ Cullenová. Isabella Cullenová.“
„ Ano. Máte to zabukované. Na shledanou paní Cullenová.“
„ Děkuji. Na shledanou.“ A zavěsila jsem. Tak to bychom měli. Povzdychla jsem si. Letí mi to za 4 hodiny. Kam bych tak mohla jet?? Za Nessie jsem už nemohla. Sama bych nevydržela se znovu od ní odloučit. A co teprv ona. Musím vymyslet něco jiného..
Charlie?? Néé, to taky ne. Chtěl by vidět Ness nebo Edwarda. Mike a Jessica?? Nee, to v žádném případě. Mysleli by si, že se chci vtírat. Angela?? Ano. Tu bych moc ráda viděla. Nastartovala jsem auto a vyjela směr Forks. Snad si ještě pamatuju, kde bydlí.
Jakmile jsem dorazila k domu, který připomínal dům Weberů, vypnula jsem motor a vylezla z auta. Došla jsem ke vchodovým dveřím a zazvonila. Uslyšela jsem, jak někdo scházel ze schodů. Doufám, že bude Angela doma.
„ Dobrý den. Máte nějaké přání??“ zeptala se paní Weberová.
„ Dobrý den paní Weberová. Jsem Bella Swanová, teď už vlastně Cullenová. Je Angela doma?“
„ Ahoj Bello. Málem bych tě nepoznala. Ohh, Angela doma je, ale je nemocná.“ Odpověděla mi a v jejím hlase byl náznak strachu.
„ Aha. Tak to nebudu rušit. Vyřiďte ji, že jsem tu byla a hlavně ať se brzy uzdraví. Mějte se hezky paní Weberová. Ráda jsem vás viděla. Sbohem.“ Při posledním slově se mi zlomil hlas. Doufala jsem, že to nebylo poznat. Naposledy jsem se ohlédla a nastoupila do auta. Zapnula jsem si rádio a zamyslela se. V hlavě se mi to hemžilo různými otázkami..
Pomůže mi Tanya?? Při našem telefonátu zněla.. Ani nevím jak zněla. Tak nějak divně.. Podaří se mi zachránit má rodina?? Mám vůbec nějakou šanci??

Najednou jsem ztuhla. Asi jsem byla nějakou chvilku mimo realitu, jelikož někdo stál vedle dveří. Ta osoba se usmívala jako sluníčko. Pohleděla jsem jí do jejich upřímných očí a úsměv jí oplatila. Otevřela jsem dveře a vrhla se jí kolem krku.
„ Ach Angelo. Tak ráda tě vidím. Neměla by si ležet v posteli?“ řekla jsem přísně s velikým náznakem žertu. Ang se začala smát.
„ Ano paní doktorko. Ihned zalezu zpátky do postele. Jen jsem šla pozdravit svou nejlepší kamarádku, která se mi velice dlouho dobu neozvala.“ Při poslední větě jsem se zachvěla.
„ Ang.. Nevím co říct. Nevím, jak ti to vysvětlit..“ sklopila jsem hlavu a pozorovala své boty. Někdo mě chytl za ruku a pohladil po vlasech. Zvedla jsem zrak od bot.
„ Tak začni od začátku. Já mám času dost.“ usmála se na mě má znovunalezená lidská přítelkyně. Úsměv jsem oplatila.
„ Tolik času já nemám. Jen jsem tě chtěla vidět, než odjedu. Což mi připomíná..“ Podívala jsem se na hodinky. Mám ještě 3 hodiny. „ Co ta postel??“
„ Postel?? Co je s ní??“ zeptala se mě udiveně Angela.
„ No jsi nemocná. Měla by si v ní být. A to nemluvím jako doktor – což opravdu nejsem – ale jako tvá kamarádka, která má o tebe strach.“ Ang po mně hodila znechucený výraz.
„ Bože. Tohle slýchám pořád dokola. Ty, Ben, mamka, Jess.. Vy jste se proti mně snad všichni spikly.“ zasténala. Musela jsem se uchichtnout. Tohle jsem slýchala pořád. A vím, jak je to otravný.
„ Angelo, prosíííím, běž si lehnout. Já už stejně musím jet. Nebo nestihnu letadlo.“ Naposledy jsem ji objala a nasedla do auta. Zavřela jsem dveře. Angela mezitím došla ke dveřím a usmála se na mě. Úsměv jsem ji oplatila a ještě zamávala. Připoutala jsem se a konečně vyrazila směr Portland.

Mezitím, co jsem míjela ceduli: Děkujeme za vaši návštěvu. Šťastnou cestu přeje Forks, naladila jsem nějakou stanici. Akorát začala hrát nějaká písnička. Už jenom její melodie mě něčím uchvátila. Byla tak romantická, a zároveň tak smutná. Zaposlouchala jsem se do jejich slov..

Did I disappoint you or let you down?
Should I be feeling guilty or let the judges frown?
'Cause I saw the end before we'd begun
Yes I saw you were blinded and I knew I had won

So I took what's mine by eternal right
Took your soul out into the night
It may be over but it won't stop there
I am here for you if you'd only care

You touched my heart you touched my soul
You changed my life and all my goals
And love is blind and that I knew when
My heart was blinded by you
I've kissed your lips and held your head
Shared your dreams and shared your bed
I know you well, I know your smell
I've been addicted to you

Goodbye my lover
Goodbye my friend
You have been the one
You have been the one for me

Goodbye my lover
Goodbye my friend
You have been the one
You have been the one for me

I am a dreamer and when I wake
You can't break my spirit - it's my dreams you take
And as you move on, remember me
Remember us and all we used to be

I've seen you cry, I've seen you smile
I've watched you sleeping for a while
I'd be the father of your child
I'd spend a lifetime with you

I know your fears and you know mine
We've had our doubts but now we're fine
And I love you, I swear that's true
I cannot live without you

Goodbye my lover
Goodbye my friend
You have been the one
You have been the one for me

Goodbye my lover
Goodbye my friend
You have been the one
You have been the one for me

And I still hold your hand in mine
In mine when I'm asleep
And I will bear my soul in time
When I'm kneeling at your feet

Goodbye my lover
Goodbye my friend
You have been the one
You have been the one for me

Goodbye my lover
Goodbye my friend
You have been the one
You have been the one for me

I'm so hollow, baby
I'm so hollow
I'm so, I'm so, I'm so hollow

I'm so hollow, baby
I'm so hollow
I'm so, I'm so, I'm so hollow..

Jakmile písnička skončila, já se odebrala zpátky do svých myšlenek. Bohužel se mi to nedařilo. Její slova mi uvízla v hlavě. Byly tak pravdivý. Úplně mě to rozhodilo. Jenomže jsem si nesměla nic takového dovolit. Zkusila jsem poslouchat další písničku, ale nepodařilo se. Přidala jsem plyn a doufala, že zanedlouho budu na letišti.

Po 9 minutách strávených na silnici, jsem konečně dorazila na letiště. Auto jsem zaparkovala na odstavném parkovišti, kde lze nechat auto na delší dobu. Zaplatila jsem poplatek a vyrazila směr letištní hala. Všude bylo tolik lidí. Nevěřila bych, že jich tu bude tolik. V krku mě začalo pálit, jakoby mi někdo hodil zapálenou sirku do krku. V tom mi to došlo. Už nějakou chvíli jsem nebyla na lovu. Musela jsem se ovládnout. Letadlo mi letělo za 1,5 hodiny. Roztáhla jsem svůj štít a doufala, že to alespoň něčemu pomůže. Opak byl pravdou. Nebylo to lepší, ale ani horší. Ta touha.. Zavřela jsem oči a snažila se soustředit..
Najednou mi někdo zaklepal na rameno. Otevřela jsem oči a otočila se. Stál tam nějaký mladík. Bello, hlavně klid. Zadrž dech a nic se mu nestane. Říkala jsem si v duchu.
„ Máte nějaké přání??“ zeptala jsem se onoho mladíka. Ten si mě prohlížel. Ne, on mě rentgenoval pohledem.
„ N-n-o-o.. M-m-mohla b-byste se posunout d-d-do předu?? J-j-jste na řadě.“ Přišlo mi docela komické, jak koktal. Nejdřív jsem si myslela, že se mě bojí. Ale pak, když se na mě díval ten muž vydávají letenky stejně, došlo mi, že to není strach, ale má krása..
„ Jo, samozřejmě.“ odpověděla jsem s úsměvem a posunula se k muži za přepážkou.
„ Dobrý den, jaké je vaše přání?“ zeptal se stále překvapeně. I na něj jsem se usmála a spustila..
„ Taky vám přeju dobrý den. Měla bych tu mít zamluvenou letenku do Denali.“ Muž, jmenoval se Dany, něco nacvakal do počítače.
„ Ano.. Na jaké jméno to je?“
„ Isabella Cullenová.“ odpověděla jsem. Dany se usmál a opět si něco zapsal.
„ Je to tu. Isabella Cullenová. Letenka 2. třídy, odlet do Denali v 15:00. Souhlasí to??“ zeptal se mě Dany. Neustále si mě prohlížel. Přišlo mi to už docela nechutný.
„ Ano, souhlasí. Děkuji, na shledanou.“ odpověděla jsem mu a vzala si letenky, které mi podával.
„ Společnost Portland International vám také děkuje. Přeju příjemný let. Na shledanou.“ V jedné ruce jsem měla letenky a do druhé ruky jsem uchopila své příruční zavazadlo. Lidskou rychlostí jsem se vydala ven. Nechtěla jsem nic riskovat. Jakmile jsem dorazila k autu, rychle jsem ho odemkla, hodila tašky dovnitř a znovu ho zamkla. Poté jsem se rozeběhla neznámo kam. Hlavně pryč odsud. Musím prostě nutně vypít krev.

Po půl hodině jsem byla zcela nasycena. Skolila jsem dva losy a jednoho jelena. Pravdou je, že chutnali výtečně. Když jsem se cítila plná, namířila jsem si to zpátky na letiště. Do odletu mi zbývalo ještě 40. minut, a proto jsem nijak zvlášť nespěchala. Mezitím jsem si došla pro zavazadlo. Tak, pomyslela jsem si, zanedlouho konečně uvidím Edwarda. Jak moc se mi stýská. Sice jsem byla stále naštvaná, ale touha po něm byla silnější.

„Poslední upozornění, let číslo 718 odlétá do Denali za 15 minut. Prosíme cestující, aby se odebrali do odbavovací haly. Děkuji za pozornost.“ hlásal ženský hlas. Vzala jsem si tašku a vydala se na určené místo. Moc lidí tam nebylo, takže štít jsem použít zatím nemusela. Doufám, že v letadle ho zapotřebí nebude. Postavila jsem se do řady a čekala, až na mě přijde řada.
„ Dobrý den, mohu vás požádat o vaši letenku??“ zeptal se mě mladý steward. Očividně i jeho má krása uchvátila. Pro sebe jsem se zasmála a letenku podala.
„ Děkuji, slečno. Přeji příjemný let. Na shledanou.“ mladík mi podal nazpátek letenky a usmál se.

Konečně sedím v letadle. Vedle mě naštěstí nikdo nesedí. Opřela jsem hlavu do sedadla a zavřela oči. Strašně ráda bych teď usnula. „ Slečno, mohla byste se připoutat, za okamžik odlétáme.“ Promluvila na mě jedna z letušek. Vzala jsem si bezpečnostní pás, a jak mi řekla, tak jsem udělala. Najednou jsem ucítila, že jsme se rozjeli. Podívala jsem se z okna a uviděla nějaké dva chlápky, jak mávají světelnou plácačkou. To byl signál, že runway je volná. Pomalu jsme začínali nabírat tu správnou rychlost k vzlétnutí. Nakonec jsme se přece jenom dostali do vzduchu. Chvíli jsme kroužili nad městem a pak se vydali na cestu.

„ Dobrý den, hlásí se Vám pilot tohoto letadla. Vítám vás na palubě letu 718 z Portlandu do Denali. Právě se nacházíme ve výšce 2000 m. n. m. Let by se měl obejít bez jakýchkoli obtíží. Jménem společnosti Portland International Vám přeji příjemný let.“ Tak a teď už by mě neměl nikdo rušit. Konečně se mohu věnovat svým myšlenkám..

Tato cesta mi tolik připomíná mou první záchranu Edwarda. Nevím, jestli se to dá nazvat záchrana, ale rozhodně šlo jemu i mně o život. Byla jsem tak odhodlaná. A co dělám teď?? Jedu za Tanyou. Radši jsem zavřela oči a vzpomínala..

„Máš dvě minuty. Běž, Bello, běž!“ zakřičela Alice a při těch slovech vystoupila z auta.
Nezastavila jsem se, abych se podívala, jak se Alice ztrácí ve stínech. Nezdržovala jsem se zavíráním dveří. Odstrčila jsem jednu tlustou ženu, která mi stála v cestě, a vyběhla jsem vpřed, hlava nehlava. Nedávala jsem pozor na nic než na nerovné kameny pod nohama.
Když jsem vyběhla z temné uličky, oslepilo mě zářivé slunce, které pražilo na hlavní náměstí. Opřel se do mě vítr, že jsem neviděla hradbu těl, dokud jsem do ní nenarazila.
Mezi těsně napresovanými těly nebyla žádná cesta, žádná skulinka. Tlačila jsem se zuřivě skrz, prala se s rukama, které mě strkaly zpátky. Slyšela jsem výkřiky podráždění a dokonce bolesti, jak jsem si probojovávala cestu, ale žádné nebyly v jazyce, kterému jsem rozuměla.

„Slečno, nedáte si něco k pití??“ Z myšlenek mě vytrhl hlas letušky. Zářivě se na mě usmála a už mi podávala lístek s pitím.
„ Ne, to je dobré. Nic nechci, děkuji.“ rychle jsem ji odpověděla a vzala si sluchátka do uší. Zrovna hrála mně vcelku známá písnička. Byla natolik romantická, že jsem se zpátky vrátila ke vzpomínkám..

Dav kolem mě se strkal a stáčel mě špatným směrem. Byla jsem ráda, že jsou hodiny tak dobře vidět, jinak bych nebyla schopná udržet rovný kurs. Obě ručičky na hodinách ukazovaly vzhůru k nelítostnému slunci, a ačkoli jsem se prodírala zuřivě davem, věděla jsem, že jdu pozdě. Nebyla jsem ještě ani v půli cesty přes náměstí. Nestihnu to!! Jsem hloupá, pomalá a lidská, a všichni kvůli tomu zemřeme.
Poslouchala jsem nějaké zvuky úžasu, jestli někdo nespatřil Edwarda, když v tom se najednou udělalo místo – spatřila jsem před sebou bublinu v prostoru. Naléhavě jsem se k ní tlačila, a dokud jsem si neodřela holeně o cihly, nedošlo mi, že uprostřed náměstí stojí široká čtvercová fontána.
Málem jsem plakala úlevou, když jsem přehodila nodu přes okraj a utíkala vodou, která mi sahala po kolena. Stříkalo to všude kolem mě. I v tom slunci byla voda ledová a řezala jak žiletky. Ale fontána byla velmi široká; mohla jsem tak přeběhnout střed náměstí za pouhých několik vteřin. Nezastavila jsem se, když jsem narazila na protější konec – použila jsem nízkou zídku jako odrazový můstek a vrhla se do davu.
Lidé mi teď ustupovali z cesty ochotněji, vyhýbali se ledové vodě, která mi při běhu cákala z nasáklého oblečení. Znovu jsem se podívala na hodiny.
Náměstím se rozezněl hluboký, dunivý úder zvonu. Vibroval v kamenech pod mýma nohama. Děti plakaly a zakrývaly si uši. A já jsem začala křičet, jak jsem běžela.
„Edwarde!“ křičela jsem, i když jsem věděla, že je to zbytečné. Dav byl příliš hlučný a můj hlas byl sípavý vyčerpáním. Ale nemohla jsem přestat.
Hodiny odbily další úder. Muži v červených sakách, kteří stáli do kruhu, křikem varovali okolostojící, když jsem prorazila skrz ně. Další úder zvonu.
Za muži v červeném byla v davu díra, kousek místa mezi turisty, kteří se bezcílně hemžili pod věží. Očima jsem prohledávala tmavou úzkou pasáž napravo od široké čtvercové budovy stojící pod věží. Neviděla jsem úroveň ulice – pořád mi stálo v cestě příliš mnoho lidí. Hodiny znovu odbily.
Skoro jsem neviděla. Neměla jsem před sebou dav, který by rozrážel vzduch, a tak mi vítr bičoval obličej a pálil mě v očích. Nevěděla jsem jistě, jestli mi tečou slzy kvůli tomu nebo jestli brečím, protože jsem prohrála. Hodiny znovu odbily.
Hodiny odbíjely dál a já byla už tak blízko..

Někdo mi poklepal na rameno. Otevřela jsem oči a sundala si sluchátka. Akorát skončila písnička My heart will go on od Celine Dion. Letuška mi podala můj příděl jídla. Ovanul mě závan pokrmu. Zápach byl neskutečný. Tác jsem na stoleček před sebou a opět zavřela oči..

„Edwarde, ne!“ křičela jsem, ale můj hlas se ztrácel v burácení zvonů.
Teď jsem ho spatřila. A viděla jsem, že on mě nevidí.
Tentokrát to byl opravdu on, žádná halucinace. A já jsem si uvědomila, jak byly moje přeludy chabé; ve skutečnosti vypadal mnohem lépe.
Stál tam, nehybný jako socha, jenom pár kroků od ústí uličky. Oči měl zavřené, pod nimi temně fialové kruhy, paže volně natažené podél boků, dlaně otočené dopředu. Jeho výraz byl velmi poklidný, jako kdyby se mu zdálo něco příjemného. Mramorová kůže jeho hrudi byla obnažená – u nohou mu ležela malá hromada bílé látky. Z jeho kůže tlumeně zářilo světlo odrážející se z chodníku náměstí.
Nikdy jsem neviděla nic krásnějšího – i když jsem utíkala a přitom lapala po dechu a křičela, dokázala jsem si to vychutnat. A těch posledních sedm měsíců nic neznamenalo. A jeho slova v lese nic neznamenala. A nezáleželo na tom, jestli mě chce nebo nechce. Já nebudu nikdy chtít nic než jeho, bez ohledu na to, jakou dlouho budu žít.
Hodiny odbily a on udělal velký krok ke světlu.
„Ne!“ zakřičela jsem. „Edwarde, podívej se na mě!“
Neposlouchal. Zlehounka se usmál. Zvedl nohu, aby udělal krok, který ho postaví přímo do slunce.
Narazila jsem do něj tak tvrdě, že by mě ta síla srazila k zemi, kdyby mě jeho paže nezachytily a nezvedly. Vyrazilo mi to dech a hlava se mi zvrátila.
Jeho tmavé oči se pomalu otevřely. Hodiny odbily další úder. Podíval se na mě s tichým překvapením.
„Podivuhodné,“ řekl, nádherný hlas plný údivu, lehce pobavený. „Carlisle měl pravdu.“
„Edwarde,“ snažila jsem se popadnout dech, ale nevydala jsem ani hlásku. „Musíš jít zpátky do stínu. Musíš se pohnout!“
zdál se udivený. Zlehka mi přejel rukou po tváři. Zdálo se, že si nevšiml, že se snažím zatlačit ho zpátky. Ale mohla bych tlačit do zdí ulice a bylo by to stejné. Hodiny odbíjely, a on nereagoval.
Bylo to velmi zvláštní, protože jsem věděla, že jsme oba ve smrtelném nebezpečí, a přesto jsem se v tu chvíli cítila dobře. Tečka. Cítila jsem, jak mi srdce buší v hrudi a v žilách mi znovu pulzuje horká krev. Moje plíce se hluboce naplnily sladkou vůní, která vycházela z jeho kůže. Bylo to, jako kdybych nikdy v hrudi neměla žádnou díru..

Ach, povzdechla jsem si. Přejela si po hrudi. Ano, ta díra je tu znovu. Znovu jsem ji cítila. Věděla jsem, že mé mrtvé srdce je opět rozbité. Ale ta hnusná díra není jenom jedna. Je jich více. Edward, Renesmé a Cullenovi. Už je třeba nikdy neuvidím. Tehdy mi přálo štěstí, ale co když teď ne. Párkrát jsem zamrkala a otevřela krytku okýnka. Podívala jsem se z něj a spatřila krásně nadýchanou peřinu. Nejenom jednu. Celé nebe bylo jimi pokryté. V tu chvíli mi bylo ještě více smutno. Nessie nikdy neletěla letadlem. Moc bych si přála, aby viděla tu krásu.

.. Najednou jsem byla dokonalá – ne uzdravená, ale jako kdyby vůbec nikdy žádná rána neexistovala.
„Nemůžu uvěřit, že to bylo tak rychlé. Vůbec nic jsem necítil – jsou opravdu dobří,“ divil se, znovu zavřel oči a přitiskl mi rty do vlasů. Jeho hlas byl jako med a samet.
„Smrt z tebe vysála med dechu, ale nepřemohla tě. Na tvoji krásu nemá,“ zamumlal a já jsem poznala verš, který pronesl Romeo v hrobce. Hodiny odbíjeli svůj poslední úder. „Voníš přesně tak jako vždycky,“ pokračoval. „Takže tohle možná je peklo. Mně je to jedno. Já to přijímám.“
„Nejsem mrtvá,“ přerušila jsem ho. „A ty taky ne!“

„Nejsem mrtvá a ty taky ne!“ zopakovala jsem ta slova pro lidské ucho téměř neslyšitelné. Nakonec jsem otevřela oči. Ani jsem si nevšimla, že letuška mé nedotknuté jídlo odnesla.

„Dámy a pánové, mluví k Vám pilot letadla. Vítám Vás ve státě Aljaška. Za několik málo minut budeme přistávat v Denali. Prosím Vás, abyste se usadili na svá místa a připoutali se. Jménem společnosti Portland International Vám děkuji, že jste si vybrali právě tuto společnost. Přeji krásnou dovolenou, na shledanou.“ Uposlechla jsem pokyny pilota a připoutala se. Letušky vše zkontrolovaly a šly se usadit na svá místa. Pocítila jsem, že letadlo začíná pomalu klesat. Opřela jsem tedy hlavu do opěrky a vyčkávala. Najednou se kola dotkla přistávací plochy a všichni začali nadšeně tleskat. Když letadlo úplně zastavilo a vypnulo motory, já se zvedla a namířila si to ven.

Jakmile jsem se dostala pryč z letištní haly, rozeběhla jsem se neznámo kam..