1. kapitola - Změna je život

Jmenuji se Annabella Jonesová. Všichni mi říkají Abby. A proč?? Protože nesnáším své jméno!! Je zbytečně dlouhé, takové staré, noblesní no prostě strašné. Vymyslela jsem si zkráceninu. A jako Anna, B jako Bella a nakonec jsem přidala BY. Teď už mi nikdo neřekne jinak než Abby. Naštěstí.

Můj příběh není nijak zvláštní. Stalo se mi toho tolik, že bych to nikomu nepřála. A kdy se mi změnil život?? Odjezdem do San Angela..

Tak a je to tu. Dneska se stěhujeme z tohoto bytu. Našeho bytu plného vzpomínek. Právě tady zemřela před třemi lety má matka. Měla 7 let rakovinu. Ke konci svého života se jí rozrostla. Navštěvovala různé chemoterapie, ale bohužel nic nezabralo. S tátou jsme se o ni po celou dobu starali, jenomže na konci července roku 2006 této nemoci podlehla.

„Abby?? Zlatíčko, pojď už. Všechno je naložené. Budeme muset vyrazit.“ zavolal z kuchyně Patrick. Byl to báječný otec. Po celou dobu mi byl velikou oporou. Neměl to se mnou vůbec lehké. Od té strašlivé události jsem se uzavřela do sebe. Netušila jsem, že to se mnou takhle zamává. Ale co se stalo, stalo se. Teď se stěhujeme z New Yorku do San Angela. A jak řekl táta, alespoň budeme moci začít nový život. „Tati, neboj už jdu. Za okamžik jsem u tebe.“ Vzala jsem si tašku a mnou oblíbenou tmavě modrou mikinu velikosti XXL a vyrazila vstříc mé budoucnosti.

Jakmile stěhováci vyrazili, Patrick nastartoval našeho peugeotka a my mohli též vyjet. Naposledy jsem se ohlédla na okna mého bývalého pokoje. Nasadila jsem si sluchátka, zapnula MP3ku s depresivními písničkami, zavřela oči a ponořila se do svých vzpomínek.

„Annabelli? Nechceš mi nakreslit nějaký obrázek?“

„Ano mamíí, moc ráda. A co ti mám namalovat? Princeznu? Hrad? Nebo koníčka? Řekni si.“

„A co třeba všechno.“ řekla mateřským hlasem její matka. Děvčátko si vzalo papír s pastelkami a začalo malovat. Nejdříve nakreslilo honosný hrad. Byl obrovský se spoustou oken a věžiček. Měl červeno-modrou vlajku, která se tyčila na největší věži. Před hradem se pásl kůň. Sice tak nevypadal, ale byl to on. Měl hnědou barvu, zelené oči a zlatou hřívu. Nakonec přišla na řadu princezna. Měla dlouhé světlé vlasy, modré oči a úsměv poodhaloval zuby. Dlouhé růžové šaty zdobily její postavu. Sice jedna ruka byla kratší, druhá měla pouze 4 prsty, obrázek byl nádherný.

Děvčátko podalo svůj výtvor mamince. „Jsi moje šikovná holčička. Obrázek vystavíme tady na poličce, aby ho každý, kdo přijde k nám na návštěvu, uviděl.“ pochválila své 8leté dítě.

Mezitím, co si malá Annabella hrála, její mamince se přitížilo. Začala se jí motat hlava. Ozvala se rána. Žena, která před chvílí vařila večeři, ležela na zemi. Byla v bezvědomí. Děvčátko šlo za maminkou, protože se bálo, ale místo ochranitelské náruče, našlo tělo, jež nejevilo žádné známky života. Zrovna přišel její otec z práce. Jakmile uslyšel usedavý pláč své dcery, rozeběhl se do kuchyně. Když spatřil vzlykající Annabellu a svou manželku, bodlo ho u srdce. Přimknul k sobě své dítě a vytočil číslo na záchranku.

Od té doby se to s maminkou Annabelly táhlo. Doktoři nevěděli, jaká nemoc ji postihla. Po několika různých vyšetření to zjistili. Měla rakovinu plic..

Otevřela jsem oči. Po tváři se mi kutálela jedna neposedná slza za druhou. Rychle jsem je setřela a dívala se oknem ven. Patrick mě pohladil po ruce. „Zase na ni myslíš Abby?“ Kruci!! Já nána hloupá si myslela, že si toho nevšimne. V duchu jsem si nadávala, jak jen to šlo. Podívala jsem se na taťku a došlo mi, že čeká odpověď. V krku jsem měla obrovský knedlík. Pro jistotu jsem zakývala hlavou ve smyslu ne, to se ti jenom něco zdálo a dál pozorovala rozmazanou přírodu.

Po několika hodinách strávených v autě, táta zastavil. Byla už tma. Zřejmě se mu chce spát, ale proč zastavil zrovna na odpočívadle, to bylo pro mě záhadou. Nechápavě jsem se mu podívala do očí. Ten se jen usmál a vystupoval ven. Já ho napodobila. „Neboj, nebudeme tady nocovat. Potřebuju se trochu projít. Jsem celej rozlámanej. Ty musíš byt taky. Tady máš 20 dolarů. Běž si koupit něco k jídlu.“ Pouze jsem přikývla, vzala si peníze a namířila si to k benzínce. Cestou jsem se pořádně protáhla. Taťka měl úplnou pravdu. Všechno mě bolelo. Krk, nohy, ruka. Potřebovala bych pořádnou masáž. Svému nápadu jsem se v duchu zasmála. Už vidím, jak tady seženu maséra.

Jakmile jsem vstoupila dovnitř, nevím proč, ale měla jsem takový zvláštní pocit, že bych tu zrovna teď neměla být. Tyto myšlenky jsem raději hned zahnala, protože hlad byl silnější. Namířila jsem si to rovnou k pečivu. Tolik dobrot. Co já si jen vyberu. Měli tu opravdu velký výběr a to i na benzinu. Přes různé bagety a rohlíky až ke koláčům a různým zákuskům. Nakonec jsem vybrala 2 bagety a 2 koláče. Přece jenom, táta musel být taky pěkně hladový. Vzala jsem vybrané kousky pečiva a vyšla ke kase. Prodavač mi to namarkoval, já zaplatila a užuž jsem se chystala odejít, když v tom do mě někdo vrazil. V hlavě se mi to hemžilo nadávkami tipu: Neumíš dávat pozor?!. Jakmile jsem spatřila pár těch nejkrásnější hnědých očí, celá jsem ztuhla. Nebyla jsem schopna slova. Sotva jsem ze sebe dostala slabé „Promiň.“. Posbírala jsem si spadaný nákup a chystala se k odchodu. Najednou mě onen neznámý chytil za ruku. Otočila jsem se a znovu se začala utápět v nekonečném lesku jeho očí. „To spíš já bych se ti měl omluvit. Ty si do mě nenarazila.“ Jeho hlas byl melodický. Nikdy jsem neviděla nikoho tak krásného. Usmál se na mě. Párkrát jsem zamrkala, abych se probudila nebo alespoň vrátila zpátky na zem. Když jsem se na něj znovu podívala, došlo mi, že tohle není pouhý sen ani výplod mé ubohé fantazie. Stojí tu přede mnou nádherný kluk, snaží se se mnou konverzovat a já tu stojím, neschopná promluvit. Abby, no tak vzchop se!! Dodávala jsem si odvahu. „Jak se jmenuje ta krásná dívka, která stojí právě přede mnou?“ On si myslí, že jsem krásná? WOW!! Vždyť vypadám, jako bych vylezla z nějakého horroru. Podívala jsem se stranou. Před výlohou stál překvapený Patrick. Asi jsem pryč dlouho. To bude výslech, pomyslela jsem si. Naposledy jsem se podívala na krasavce a šla ven za tátou. Ještě jsem se ohlédla a sdělila mu to, co chtěl vědět. „Annabella. Jmenuju se Annabella.“ Po dlouhé době jsem se usmála. „Já jsem Josh. Těší mě Annabello.“ Josh, Josh, Josh, Josh, Josh, Josh,… V hlavě se mi jeho jméno neustále opakovalo jako nějaká pokažená gramofonová deska.

Seděla jsem mlčky v autě a jedla bagetu. Táta se zatím o Joshovi nezmínil. Srdce mi tluče jako splašené. Mám strach z toho, co řekne. Nikdy mě s někým se nenuceně bavit, natož s klukem. A teď, jen co se dostanu ze spárů velkoměsta, mluvím na benzíně s úplně cizím klukem. Já tu změnu beru vážně nějak doslova. Měla bych asi trošku ubrat. „Abby, vím, že se snažíš změnit, ale flirtovat s nějakým chlapcem na benzínce. To nejsi ty. Byla si vždy taková rozumná a teď…“ Věděla jsem to. Věděla jsem, že to přijde. Ale netušila jsem, jakým směrem se vyvine náš rozhovor. Nakonec došlo k tomu nejhoršímu. Kázání!! „Tati, prosím. Byla, jsem a budu rozumná. To mi věř. A navíc, ten nějaký kluk se jmenuje Josh. A už vůbec jsem s ním neflirtovala. Jen do mě omylem vrazil. To je celý!!“ Musím se nějak bránit. Proč mi stejně nevěří?! „Abby, zlatíčko, nemusíš mi nic vysvětlovat. Je ti 18 let, ne 10. O svém životě si můžeš rozhodovat sama, teda částečně sama. Jen mi slib, že na sebe dáš pozor.“ Jeho rodičovský tón mě vždycky dostane. Ten výraz tomu dodal ty správný grády. Doufám, že mi necukají koutky!! „Neboj, jsem vždycky opatrná. Ale teď bychom měli už vyrazit. Nebo to do zítřka nestihneme. Jo, a kdyby si byl unavenej, vezmu řízení za tebe. Řidičák už mám, takže žádný problém nebude.“ Jen se na mě usmál a konečně nastartoval tu naši malou rachotinku. Zapnula jsem rádio, uvelebila se v sedadle, zavřela oči a ponořila se do říše snů. Do říše, kde je všechno dovoleno…

„Abby?!… Abby?!… Abby?!… Země volá Abby?! Zlatíčko, mám pro tebe teplou kávičku, tak se konečně probuď.“ Otevřela jsem jedno oko, potom druhé a před sebou spatřila kelímek s něčím teplým. Podle vůně káva. Uchopila jsem plastový hrnek a usrkla mé denní dávky kofeinu. „Tati, kde to jsme? Kolik je vlastně hodin?“ „No je něco kolem půl jedné a právě jsme dorazili do Fort Worth. Asi tak za hodinu až dvě jsme v San Angelo.“ Půl jedné? Já spala 12. hodina? Bez nějaké noční můry? No to čumím. Lokla jsem si dalšího doušku káva a opřela se. „Neříkej, že si se ještě nevyspal.“ Měřila jsem si ho od hlavy k patě, ale stopy únavy nebyly znát. Nechápu! „To jsem neřekl. Kolem 5 ráno jsem zastavil na jednom odpočívadle a na 3 hodiny si schrupnul. Potom jsem se prošel. A jak vidíš, jsem fit.“ Znovu jsem si ho prohlédla. Vážně nevypadal unaveně. To já bych si ještě dáchla. „Ale proč si mě nevzbudil? Bych to klidně odřídila.“ Proč jen se mnou pořád jedná s jako malou holčičkou? To ho musím seřvat nebo ohnout přes koleno, aby si to uvědomil? „Já vím, že by si to zvládla. Ale po dlouhé době si spala různých výkřiků. Chtěl jsem, aby sis ten spánek dokonale užila.“ To bylo milé, opravdu milé. „Díky tati, ale příště mě radši vzbuď. Teď si jsi sednout na mé místo a já půjdu na tvé. Kde jsou klíčky?“ Patrick mi je hodil a konečně jsem usedla za volant. Jak jsem se na to těšila. Vlastní auto nemám. Tohle je jediná možnost.

Vítejte v San Angelo, hlásala cedule, kterou jsme právě míjeli. Podívala jsem se na taťku a on na mě. Oba jsme se usmáli. Oba jsme věděli, že je to tady. Že ten dlouho očekávaný okamžik je tu. Pouze já to vyslovila nahlas. Ta dvě slova, která mě strašila ode dne, kdy jsem se dozvěděla, že se budeme stěhovat. Ta dvě slova, jež mi naháněla hrůzu. Přece jenom jsem je řekla. „Jsme doma!!“