Together forever - 2. kapitola

Tak tady máte druhou kapitolu..Doufám, že se bude líbít..Komentář určitě potěší..do 11.7. tu nebude další kapitola, jelikož zítra odjíždím pryč..takže až přijedu, ihned sem dám další..xo)

2. kapitola – K odvaze nutí mě strach

Nemohla jsem uvěřit svým očím. Zřejmě jsem, ale nebyla sama, kdo byl překvapený. I Edward nedokázal pochopit, proč za námi přijela tato rodina. Co tady pohledávali? Tak dlouho jsem je neviděla a nemohu říct, že by mi to nějak vadilo. A hlavně, nemám ráda neohlášené návštěvy.

Pár sekund jsme postávali u dveří, než promluvil jejich vůdce. Asi jsme museli vypadat vyděšeně, jelikož 4 páry očí se na nás dívali poněkud konejšivě a to u nich nebylo normální. ,,Edwarde, Bello jak rád vás opět vidím.“ To opravdu nechápu. Kde bere tu drzost se tvářit takhle přátelsky. Vždyť neuběhl ani rok, kdy mi chtěli zabít dceru a teď tohle. Ještě, že Edward umí být tak zdvořilý. No, i když teď měl co dělat, aby s nimi nevyrazil dveře.

,,Aro, čemu vděčíme za vaši nečekanou návštěvu?“ odvětil poněkud příkře.

,,Víš Edwarde, mám pro tebe a tvou „novou rodinu“ nabídku. Nabídku, která se neodmítá.“

Podíval se na Edwarda a vyčkával, jak zareaguje. Myslela jsem si, teda spíš čekala, že ho nebude zajímat nějaká přihlouplá nabídka od někoho, jako byl Aro. Ale mýlila jsem se, ostatně jako vždycky.

„ Poslouchám..“

„ Už dlouho usiluji o tebe a tvé sourozence, jestli se jim dá tak říkat. A když jste mě naposledy tak  hrubě odmítli, přemýšlel jsem, kde dělám tu chybu..“

Nechápala jsem, kam tato diskuze směřuje. Podívala jsem se netrpělivě na Edwarda a ten zřejmě vyčetl z jeho myšlenek, proč vykládá právě tohle. Vypadalo to, že můj manžel zanedlouho vybouchne. Ucítila jsem, jak mi drtí ruku a jak začíná vrčet. Chtěla jsem ho okřiknout, ale Aro pokračoval.

„A tak mě napadlo, co kdyby..“ nestihl to Aro už dokončit.

„Jak se opovažuješ po mě, ne po nás, chtít? Kde berete tu drzost sem neohlášeně přijít a myslet si, že na tohle přistoupíme. Má odpověď zní NE!!!“ řekl tvrdě Edward a mě to bohužel nedalo a musela jsem se zeptat.

„ Řekne mi tu laskavě někdo, co se to tu děje?“

„ On chce NAŠI rodinu!!“ odvětil mi Edward stále upírající oči na Ara a jeho doprovod.

„ Cože? To nechápu. Proč ji chce? K čemu mu to bude?“

„ Bello, teď není čas ti všechno do detailů vysvětlovat.“

„ Ale my čas máme, Edwarde. A prosím, nerozhoduj za svou rodinu. Nech je říct vlastní názor.“

Tak teď jsem to nechápala. Kterou rodinu měl Aro namysli? Pokoušela jsem se přijít na to, když v tom mě někdo zmáčkl ruku a snažil se mě na něco zeptat. Byla to Nessie. Vyčkávala jsem, na co se mě chce zeptat. Proč tatínek takhle vyvádí?? Musela jsem se v duchu zasmát. Nebyla jsem asi jediná, kdo se v tomto ztrácí. „Nevím zlatíčko“ odpověděla jsem popravdě a doufala, že mi to konečně někdo vyjasní. Bohužel jsem se znovu spletla.

            Najednou se rozletěly dveře a v nich stál zbytek mé „nové“ rodiny. V čele stál Carlisle s Esmé a nechápavě se na mě podívali. Za nimi stál Jasper s Alicí, která se tvářila, jakoby se schylovalo k něčemu, co dobře neskončí a také Rosalie s Emmettem, jenž se jako jediný usmíval. Pořád nechápu, kde se v něm bere tolik optimismu. Jako první promluvil Carlisle. „Aro, příteli, proč si se za mnou nezastavil? Kdyby mi Alice neřekla, že jste tu, ani bych o vás nevěděl.“

Bože, co se to tu děje. Asi jsem jediná, kdo neví o čem je řeč. S prosbou v očích jsem se podívala na Alici, aby mi alespoň ona řekla, co se to tu děje. Ale ona uhnula pohledem. Cože? To jí nebylo podobné. Zkusila jsem své štěstí u Rosalií, ale i ona odvrátila pohled na trojici sedící na pohovce. Bohužel jsem neměla štěstí u nikoho z Cullenů. Nikdo se mi nemohl podívat do tváře. Jediný Emmett než uhnul, se na mě usmál. Tohle mi bude muset někdo urychleně vysvětlit. Jenomže teď se toho asi nedočkám.

            Úplně ve mně hrklo, když se slova chopil Jasper. Myslela jsem si, že mám slyšiny. Vždyť on se nikdy neujal slova. „ Asi jste nepochopili, co vám Edward řekl. Nikdo z naší rodiny se k vám nepřidá. Nikdo vám nebude chtít sloužit. Nikdo z nás nemá zájem ani chuť bojovat, tak byste mohli odejit.“

Teď už to, ale Jane nevydržela. Já si uvědomila, že se snaží zaútočit na mou rodinu. Okamžitě jsem roztáhla svůj štít, abych pokryla všechny, kteří mi jsou blízcí. Rychlá kontrola, jestli jsou všichni pod štítem. Ach nééé! Kde je Renesmee? Vždyť byla u mě? Kam se poděla? Hodila jsem zděšený výraz po Edwardovi. Ten ihned pochopil a poslouchal, kde uslyší bouchat srdíčko naší dcery. Snažila jsem se ho napodobit a ostatní z Cullenů také, jelikož jim došlo, co se stalo. Začínala jsem panikařit, protože jsem neslyšela nic. Když v tom jsem spatřila něco, čeho jsem se ze všeho nejvíc obávala. Nessie byla v náručí u Ara. Co tam proboha živého dělala? Ručičkama se ho dotýkala na obličeji a mě došlo, že se mu snaží něco říct. Ale to mi bylo úplně jedno. Vydala jsem se za svou dcerou s takovým odhodláním, že jsem si nebyla úplně jistá, kde se to ve mně bere. V tu chvíli Jane stála přímo přede mnou. Snažila se mi naznačit, že Nessie teď patří jim. To mě ještě víc vyburcovalo. „ Nikdo mi nebude krást mou dceru.“ zavrčela jsem a skočila na ni. Zřejmě to nečekala, jelikož nebyla připravená a mě se tak alespoň podařilo ji skolit na zem. Momentálně mi nestálo nic v cestě a mohla jsem pokračovat dál. Najednou se přede mnou objevil Alec. Asi chtěl pomoci Jane, protože se k ní začal naklánět, jenomže já byla rychlejší a skolila jsem i jeho.

Za sebou jsem uslyšela dušený smích. Byla jsem si na sto procent jistá, že je to Emmett. Kdo jiný by se teď smál. Měla jsem chuť se otočit a něco mu udělat, protože není vhodná doba se smát. Jenže mě někdo předběhl, asi to byla Rose.

Zbývalo mi jen pár kroků a byla bych bývala u Nessie. Ale to by Aro neměl mít rychlé reflexy. Přitiskl si Renesmee k hrudi a chystal se odejít. Kdybych se jen nerozptýlila Emmettem, začala jsem si v myšlenkách nadávat. Měla jsem jen jedinou možnost. Útok na Ara. Odmrštila jsem svůj štít a chystala se to povědět Edwardovi. Jenomže to by tu neměla být Jane s Alecem. Jakoby vytušili, co se chystám udělat. Najednou jsem spatřila, jak se po podlaze něco line. Asi to byl útok od obou. Rychle jsem v myšlenkách řekla, co mám v plánu, když v tom jsem upadla na zem. Nevěděla jsem, co to se mnou je, ale ta bolest. Byla nesnesitelná. Něčí paže mi pomáhaly nahoru. Všimla jsem si, že je to Edward snažící se mi pomoci. Ani nevím jak, ale kolem nás byli všichni Cullenovi. Zaujali obranný postoj a začali vrčet. Mým úkolem bylo něco jiného. Moje dcera. Byla tak malá a bezbranná. Musela jsem ji nějak ochránit. Ještě štěstí, že na to nejsem sama.

Jakmile jsem se rozhlédla po domě a spatřila něco, čeho jsem se natolik obávala. Renesmee nebyla vystrašená, ale udivená, co se to tu za takovou chvíli stalo. Nejradši bych se za ní rozeběhla a vzala ji k sobě. Jenomže mě v tom něco bránilo. Ano, byl to strach. Strach z něčeho, z čeho by každá správná matka mít neměla. Žádná jiná, by se nemusela bát toho, že by někdo, jako jsou Volturiovi mohl ublížit jejich dítěti. Musela jsem v sobě najít odvahu, abych zabránila únosu. Ale kde jen je? Proč tu není zrovna teď, když ji tak moc potřebuji.

Najednou, ani nevím, jak se to všechno událo, byl Edward vedle mě. Chytil mě za ruku a dali jsme se do pohybu. Chybělo jen několik metrů a mohla jsem mít v náruči to nejúžasnější dítě, mou Renesmee. Díky Edwardovi jsem našla odvahu a mohla si podřepnout a rozevřít svou náruč jen pro ni. Snažila se vymámit z Arova sevření. Bohužel se jí to nedařilo. Užuž jsem se chtěla postavit, když v tom ho kousla do ruky a rozeběhla se ke mně. Začala jsem ji při rychlochůzi konejšit. Musely jsme se dostat pryč z tohohle domu, pryč od Ara. Ale kam?? Vyběhla jsem ven a namířila si to k našemu autu. Usadila Renesmee do zadní části auta a chystala se nasednout. Když v tom mi někdo zabránil. Podívala jsem se tím směrem a oddychla si. Byl to Edward. „ Přece vás nenechám jet samotné…!!“ řekl mi na objasněnou. Kývla jsem a utíkala si sednout na místo spolujezdce. Edward nastartoval a my mohli vyjet. Ale to by nám neměl stát někdo v cestě. To si opravdu nemohl vybrat lepší načasování. V životě jsem ho neviděla tak naštvaného, jako právě teď. Co jen budeme dělat?? Přece ho nepřejedeme??