Povídka Together forever

Ahojda všem..

Nejprve bych Vám chtěla popřát hezké prázdniny..xoP No a proč sem píšu?? Přemýšlela jsem, jak by asi vypadalo pokračování Twilight ságy.. A nějak se mi v hlavě zrodil malinký nápad.. A tak sem začala psát..Péťa mě dokopala ke zveřejnění.. Takže, tady máte první a druhou kapitolu..Budu velice ráda, když necháte komentář - abych věděla jestli mám psát..xo)

1. kapitola – Něco končí, něco začíná

Můj život před přeměnou nestál za nic, dokud jsem nepoznala Edwarda. Je to nejúžasnější, nejdokonalejší upír, kterého nepopsatelně miluji. A navíc je to můj manžel, s nímž žiju v útulné chaloupce patřící nám a naší rychle rostoucí dceři, Renesmee.

Nemohu si stěžovat na svou novou rodinu. Všichni Cullenovi jsou úžasní. Teď, když se nemohu tak často vídat s Charliem, snažím se, co možná nejvíc věnovat mé nepostradatelné šťouchalce. Je úžasné, sledovat Nessie, jak neuvěřitelně rychle roste. Kdybych byla člověk, řekla bych, že se mi mění před očima. Alice jí pořád obnovuje šatník a slibuje jí, že ten její, bude větší a prostornější než mám já.

,,Mamííí…“ volala na mě už ode dveří Nessie. ,,Podívej, jaké šatičky mi dnes pořídila teta Alice. Nejsou nádherné?“ vyhrkla ze sebe Renesmee. Měla pravdu, byly opravdu velice krásné. Aby ne, Alice na módu měla vážně talent. Tento model byl světle zelený, olemovaný blankytně modrou stužkou. A nabírané rukávy byly též modré se zelenými květy.

Ani jsem si nevšimla, že vedle mě stojí Edward. Jednou rukou obepínal můj pas a druhou se chystal chytit Ness, běžící přímo na nás. Ještě štěstí, že Edward má rychlé reflexy a zachytil ji včas – jinak bychom zřejmě leželi všichni na zemi.

Ráno je ze všeho nejkrásnější, když samozřejmě nepočítám noc, strávenou společně s mým manželem. Vidět naši rychlerostoucí dceru, jak je den ode dne vyspělejší, mi připadá jako nepřekonatelný zážitek.

,,Tatííí..“ zeptala se naléhavě Nessie. ,,Kdy budu moct opět navštívit strejdu Jacoba?? Už jsem ho dlouho neviděla. Proč se nesmíme scházet?? Je to proto, že maminka se na něj zlobí??“ Byla jsem docela zvědavá, co jí na to Edward odpoví. ,,Víš zlatíčko, nesmíš se na maminku zlobit, nemyslí to zle. Je jen starostlivá. Má o tebe strach.“ Kdybych neznala Renesmee dobře, řekla bych, že se teď naštve a odejde do svého pokoje a začne trucovat. Jenže bych se spletla. ,,Dobře, dobře.. Ale doufám, že se nebude zlobit dlouho. Už se mi po Jakeovi stýská.“

,,Tak kam vyrazíme dneska?? zeptala jsem se své rodinky při běhu. Měli jsme naplánovaný lov, jelikož Nessie dlouho ,,nejedla“ a my s Edwardem taky ne. Po 10 minutách běhu jsme se zastavili. Zezačátku sem nevěděla proč, ale v zápětí mi to došlo. Podívala jsem se na Edwarda a snažily jsme se ho s Ness napodobit. Pořádný nádech nosem a pak jenom vyčkávat. Na severozápadě bylo stádo jelenů, na východě byly dvě pumy a na jihu?? Nééé...zakřičela jsem v myšlenkách na Edwarda, poté co jsem odmrštila svůj štít. Doufala jsem, že chytne Nessie a poběžíme pryč. Ale proč se nehýbe?? Jenom se na mě usmál a vyčkával na mou reakci. Nechápala jsem ho. Proč nic nedělá?? To mi natolik důvěřuje?? Ano, byla jsem ráda, ale co naše dcera?? Dokáže se také ovládnout?? V tu chvíli mi to došlo. Já to dokážu i ona. Obě jsme silné a zvládneme to. Edward stále vyčkával. Pokaždé, když jsem změnila výraz v obličeji i on ho změnil. Nakonec v něm uviděl vzrušení, touhu a hlavně velké sebeovládnutí. Poté jsme mohli pokračovat.

Měla jsem takovou radost, že se nic nestalo. Lovci zůstali živí. Já s Ness jsme se ovládly. To je snad sen?? Ne, není. Je to nádherná skutečnost, že nejsme žádnou hrozbou. Teda alespoň prozatím.

Když jsme všichni ukojili svou žízeň, mohli jsme se vrátit. Cesta zpátky nám uběhla mnohem rychleji. Netušila jsem ani proč, ale byla jsem tuze ráda, že je to za námi. Po návratu domů jsem spatřila nějaké cizí auto u nás před domečkem. To auto jsem neznala a jak jsem vyčetla z výrazu v Edwardově dokonalém obličeji, on také ne. Byl to nějaký starý model Mustangu. Barva byla černá, okna tmavá a už jenom tento dopravní prostředek naháněl hrůzu. V hlavě se mi to hemžilo otázkami - Čí je to auto?? Co tady ta dotyčná osoba pohledává?? Za kým přišla?? Hrozí nám nějaké nebezpečí?? Netuším, ani jak se to přihodilo, ale z ničeho nic jsem stála u vchodových dveří a poslouchala, jestli někoho neuslyším. Okolo pasu se mi obmotali něčí paže a malá ručička se dožadovala, abych ji za ni uchopila. Otevřela jsem dveře a spatřila několik osob sedících na pohovce v mé chaloupce. Okamžitě jsem je poznala...