Povídka na téma: Ztráta paměti

 

Milý deníčku,

 

dneska je tomu rok, co si tě píšu, i když si to nepamatuju. Jako každé ráno je to pro mě šok. Pokaždé si myslím, že budu slavit 17. narozeniny. Dnešek nebyl výjimkou…

 

Ráno jsem vstala v devět hodin. Došla k oknu a rozhrnula závěsy. Na obličej mi dopadly sluneční paprsky a já se prostě musela usmívat. Chtěla jsem si jít ustlat postel, ale mé oči uchvátila knížka s nápisem Vzpomínky. Pod nadpisem byla cedulka, na které stálo: Bello, přečti si to. Byla jsem si jistá, že včera to tam nebylo. Ten stůl byl prázdný. Popošla jsem k nočnímu stolku, sedla si na postel a vzala si své Vzpomínky. Otevřela jsem první stránku. Nic zvláštního tam nebylo, ale když jsem otočila na další, rozbrečela jsem se. Byli tam nalepené útržky z novin, fotky a ručně napsané komentáře. Všechno bylo o mně. Před rokem jsem měla vážnou dopravní nehodu. Jela jsem zrovna pro svůj narozeninový dort, když se mi do cesty postavila malá holčička. Nic se jí podle článku nestalo, jenom mně ano. Narazila jsem do stromu a hlavou se praštila zřejmě o volant. Utrpěla jsem vážné poranění mozku. Díky tomu jsem ztratila paměť. Všechno si pamatuju jen do doby před tou nehodou. Proč ti to vlastně píšu? Vždyť jsem to musela psát mnohokrát.

 

No a dnes mám opravdu narozeniny. Je mi 17, ne 18. Na tohle si asi nezvyknu. Poté, co jsem si prošla celou knížku a proslzela plno kapesníků, oblékla jsem se a skočila se podívat dolů za Charliem. Jakmile jsem uviděla taťku s modrou papírovou čepkou na hlavě a s frkačkou v puse, začala jsem se strašně smát. Takhle jsem ho v životě neviděla. Byla to opravdu sranda. Jakmile jsem se dostala ke stolu, na hlavě mi přistálo plno barevných konfet. A nejenom na hlavě, i v dortu ji bylo hodně. Zrovna v mém oblíbeným čokoládovým. Vzala jsem si nůž a nakrájela tak čokoládovo-konfetový dort. I přesto chutnal výtečně. Snědla jsem dva kousky, rozbalila dárky a vydala se zpátky do pokoje. Pak jsem zavolala mamce do Jacksonvillu. Po třetím pípnutí mi to vzala. Vedly jsme dlouhý rozhovor. Jelikož jsem si nepamatovala, že Phil je talentovanější a zároveň lépe placenější než dřív, mohla jsem bez výčitek přijmout dárek od nich. Dostala jsem nový notebook. Je opravdu namakaný. Takže mám v plánu, psát si deníček do něj.

 

Odpoledne jsem se šla projít do lesa. Potkala jsem tam svého kamaráda Jacoba. Nejdřív jsem ho nemohla poznat. Byl o dost vyšší, namakanější a hlavně měl krátké vlasy. Byl to úplně někdo jiný. Teda až na tu jeho vysokou teplotu. Sice mi tvrdil, že je to normální. Ale mě neopije rohlíkem. Vždyť byl jak přenosná kamínka. Chvilku jsem si Jacobem povídala, a pak se vydala zpátky domů. Tam jsem se musela na něčem s Charliem domluvit. Na stolku jsem totiž měla přilepený papírek, abych mu to dneska řekla. Po večeři byla ta nejvhodnější chvíle. Zrovna jsme umývali nádobí a já to na něj vypálila. Chvíli mě zaraženě pozoroval, potom přemlouval. Jakmile zjistil, že nemá cenu mě překecávat, nakonec povolil. Což znamená jediné, zítra jedu do Seattlu. Do sanatoria pro lidi trpící Alzheimerovou chorobou. Sice tuto nemoc nemám, ale měla bych tam nějaký ten čas strávit. Třeba se mi paměť jednou vrátí.

 

To je asi pro dnešek vše. Zítra ti napíšu, jak to tam probíhalo. Doufám, že se mi tam bude líbit. Na internetu jsem našla pár informací o tomto ústavu. Alespoň se kvůli mně taťka nebude trápit. Tady se o mě postarají.

 

Tvá Bella

 

xxx

 

Milý deníčku,

 

dneska jsem konečně dorazila do sanatoria. Sice se mi nelíbí označení sanatorium, ale nenapadá mě jiný. Musím uznat, že dnes se mi toho přihodilo opravdu hodně. Tolik nových lidí jsem poznala. Můj doktor je velice příjemný a hodně mi pomáhá. A pak ten nádherný kluk, ne bůh. Ale začnu od začátku…

 

Kolem desáté dopoledne jsem přijela na místo. Po přihlášení mě dovedli na pokoj. Musím uznat, že je vkusně zařízený. Přesto bych raději uvítala veselejší barvy. Béžová není zrovna uklidňující, spíš stresující. Mám tu dvě okna, balkon, postel, šatní skříň, stůl a dokonce i mini pohovku s televizí. Takže má zásoba filmů bude dostačující. Hlavně když se na ty filmy budu moct dívat pořád.

 

Když jsem si prošla celý svůj jednolůžkový pokoj, rozhodla jsem se, že si vybalím. Moc věcí sebou nemám. Všechno jsem naskládala do skříně za necelou půl hodinu. Na recepci jsem obdržela rozpis procedur, které mě tu čekají. Dneska jsem měla jen jednu. Bylo to takové procvičování. Myslím, že je to dobrý nápad. Ukazovali mi různé věci, a pak je třeba nějak schovali. Nebo jsem si měla za jednu minutu zapamatovat, co možná nejvíce věcí. Jakmile čas uplynul, na papír jsem napsala ty, které jsem si zapamatovala. Většinou mi to šlo. Tohle mě bude bavit. Každý druhý den na hodinu zkoušet svou paměť je určitě skvělý trénink.

 

Po skončení procedury, jsem se vydala na pokoj. Měla jsem deset minut na to, abych se dostala na pokoj, vzala si svou složku a došla navštívit svého doktora. Bohužel jsem se tu ztratila. Nevěděla jsem, kde může být můj pokoj. Zrovna jsem šla nějakou, mě neznámou chodbou, a omylem jsem vrazila do něčeho tvrdého. Zvedla jsem hlavu a uviděla tak nejkrásnějšího kluka. Jeho rozcuchané vlasy, medové oči, nepřekonatelný úsměv. To všechno mě dokonale vyvedlo z míry. Nebyla jsem schopna slova. Prostě to nešlo. Stěží jsem ze sebe vykoktala omluvu. Cítila jsem se tak trapně. On se jen vpíjel do mých očí a já byla čím dál tím víc mimo. Nakonec jsme se začali bavit...

 

"Ahoj, ty tu musíš být nová. Mám pravdu?" Zeptal se mě onen nádherný neznámý.

"A-a-ano. Ztratila jsem se a nevím, kudy se dostanu za doktorem." Vysoukala jsem ze sebe.

"Aha. Jestli chceš, zavedu tě tam. Ale budeš mi muset prozradit, za kterým doktorem máš namířeno." "Nejsem si jistá. Řekla bych, že se jmenuje Cohen? Nebo tak nějak. Určitě to začíná na C." Jen se zasmál.

"Tak to bude Cullen. Vím, kde má ordinaci. Pojď za mnou… Mimochodem, já jsem Edward. A ty?" "Děkuju, Edwarde. Já jsem Bella. A ty jsi tu byl někoho navštívit?"

"Těší mě Bello. Ne, já tu pracuju. Jsem něco jako zdravotní bratr. Starám se tu o lidi postižené Alzheimerovou chorobou. Dovádím je na různá vyšetření nebo k lékaři."

"Aha." Netušila jsem, co odpovědět.

"A proč jdeš za doktorem Cullenem. Nevypadáš jako nějaká pacientka. A že jsem jich viděl hodně."

"I přesto, že si jich viděl hodně, pacientka jsem. Před rokem jsem utrpěla vážnou dopravní nehodu. Od té doby má paměť neudrží nic jak jeden den. Všechno pak zapomenu a myslím si, že je ten den, kdy se mi stala ta nehoda."

"To jsem netušil. A mohu se tě na něco zeptat?" Jen jsem kývla. "Jak si tohle můžeš všechno pamatovat?"

"Chvíli mi táta hrál divadlo, že se nic nestalo. Po celou dobu jsem měla narozeniny. Celé dva měsíce táta předstíral, že je všechno v pořádku. Jenomže když jsem zjistila pravý opak, rozhodla jsem se psát si něco jako deník. Zapisuju si tam, co jsem za ten den důležitého prožila. Pokud někoho potkám a chci si ho zapamatovat, vyfotím si ho a nalepím si jeho fotku buď do deníku, nebo do takové knížky, kterou si prohlížím každé ráno. Tak zjistím, co se mi před rokem stalo." Po celou dobu mého vyprávění mě Edward nepřerušil. Bylo hezké vědět, že mě někdo poslouchá.

"To je strašný." Nic víc neřekl. Pak jen pokynul rukou a já jsem tak zjistila, že stojíme před ordinací mého nového ošetřujícího lékaře. Když jsem se otočila zpátky, už tam nestál. Chtěla jsem se ho zeptat, jestli bych si ho směla vyfotit. Proto jsem si to napsala sem.

 

Doktor Cullen, vlastně Carlisle, je velice příjemný mladý lékař. Asi hodinu jsme si povídali o mé nemoci. Zajímal ho celý můj příběh. Když jsem mu ho řekla, směla jsem si udělat fotku. Ale když se teď tak prohlížím ten obrázek, zjišťuju, že je velice podobný Edwardovi. Jako by byli příbuzní. Doufám, že ho zase někdy potkám. Přála bych si na něj nezapomenout. Bohužel, se tomu tak nestane.

 

Tvá Bella

 

xxx

 

Milý deníčku,

 

dnešek byl opravdu zajímavý. Našla jsem spřízněnou duši, která mi opravdu rozumí. Nevím, jestli je to vůbec možné. Po dlouhé době, jsem se cítila normálně. Jako bych nikdy neztratila paměť. Byl to krásný pocit. A nejenom on. I osoba, ve které jsem našla kamaráda. Ano, slyšíš dobře. I přesto, že jsem si nepamatovala jeho obličej, věděla jsem, že ho musím znovu potkat. Ale neměla jsem tušení, kde bych měla hledat. Jediné, co jsem si přečetla zde, bylo jméno cizince. Edward. Uvažovala jsem nad pátráním. Jenomže jsem překvapivě měla štěstí.

Procházela jsem se po sanatoriu. V recepci jsem dostala mapku, podle které bych se neměla ztratit. Bohužel ani mapa mi nepomohla, protože má orientace na ní, je hodně špatná. Nikdy přesně nevím, kudy jít. Takže jsem se opět ztratila. Ptala jsem se kolemjdoucích, ale ani oni mi nepomohli. Co bych taky mohla chtít od lidí, postižených Alzheimerem. Většinou mě zmátli ještě víc. Když už jsem si připadala úplně ztracená, potkala jsem svého strážného anděla. Oslnivě se na mě usmál a razil si to přímo za mnou.

"Ahoj Bello, co ty tady?? Nejsi náhodou ubytovaná na druhém konci??" Znovu se na mě usmál, a mě se málem podlomila kolena. Jestli takhle bude pokračovat, budeme se potkávat jedině na zemi.

"Ahoj Edwarde, možná tomu nebudeš věřit, ale znovu jsem se ztratila. Tohle je snad bludiště a ne sanatorium. Měli by tu být nějaké tabule." Našpulila jsem rty a vyčkávala, co mi odpoví. Jen se zašklebil.

"Kdybys byla trošičku víc všímavá a podívala se nahoru, tak zjištíš, že jsou tu ukazatele, které tě nasměřují k recepci." Musela jsem být célá červená, jelikož jsem si připadala tak trapně. Jenom úplný tele se může ztratit a zároveň ztrapnit v jednom dni.

"Aha," nic víc mě nenapadlo. Jak normální odpověď.

"Chceš tu provést??" Nabídl mi ruku. Hlas někde sídlící v mé prázdné hlavě mi říkal Bello, byla bys hloupá, kdyby si tu nabídku nepřijala. Je krásný, určitě chytrý a ten jeho úsměv stojí za hřích. A druhý popíral úplně všechno. Bello, je sice krásný, ale vůbec ho neznáš. Bůh ví, co by ti mohl udělat. Oba dva hlasy měly pravdu, ale poslechnout jsem mohla jen jeden. A jelikož jsem pěkně zkažená, dala jsem na ten první.

"Ano, to bych ti byla moc vděčná. Sice si to nebudu zítra pamatovat, ale pro dnešek to postačí." Pokusila jsem se mu úsměv oplatit. Musel z toho vyjít akorát nějaký škleb.

"Tak dobře, jdeme." A s tím mi nabídl rámě.

Prošli jsme snad celý ústav a přitom se tak skvěle bavili. Zjistila jsem toho tolik o jeho rodině. I když, musela jsem to z něj tahat. Má dvě sestry a dva bratry. Všichni jsou nevlastní. Jeho nevlastní matka, chudák, nemůže mít děti, je architektka. Nevlastní otec, je doktor Carlisle. Takže mi ta podoba jenom nepřišla.

 

Po 4 hodinách strávených na prohlídce, jsem dostala hlad. Edward mě doprovodil do jídelny s tím, že má za 10. minut dalšího pacienta. I když jsem byla nerada, musela jsem ho nechat jít. Stejně jsem měla za chvilku jít za doktorem Carlislem. Vůbec mi nevadí, že je to jeho syn. Ale nevím, jestli mu to mám říct.

 

U Carlislea jsem byla asi hodinu. Nejdříve mě vyšetřil, udělal se mnou pár paměťových cvičení, a potom jsme si konečně povídali. Ptal se mě na mou rodinu. Jestli mám sourozence, co rodiče a tak. Jeho obličej se vždy měnil podle toho, jaký byl můj příběh. Líbilo se mi, že mě někdo poslouchá. V tom si jsou s Edwardem podobní. A nejenom v tom.

 

No asi už budu končit. Zapomněla jsem napsat, že mám konečně Edwardovu fotku. Vyfotila jsem ho nepozorovaně. Nejdřív nechápal, ale po vysvětlení kývnul. Strašně moc mu to na ní sluší. Taky bych chtěla být tak fotogenická. Jsem zvědavá, jak se zítřejší den vyvine. A hlavně, moc se těším na Edwarda. Je to opravdový kamarád.

 

P.S. Vůbec bych se nezlobila, kdyby byl něco víc. Ale co, kdo by chtěl holku se špatnou pamětí. Na něj můžu zapomenout. I přesto bych byla velice nerada. Jsem zvědavá, co mi můj život ještě připraví...

 

Tvá Bella