Není povídka jako povídka..

Zdravím všechny.. Mám pro Vás takové malé odčinění.. Už strašně dlouho slibuju pokračování Together forever.. Jenomže jsem se zasekla a nevím jak dál.. Nechce mi někdo pomoct??xo(

Ale pro to nepíšu tento článek.. Už docela dlouho mám napsanou tzv. jednorázovku.. Je to napsané podle skutečné události.. Nic není pozměněno.. Všechno je pravidvé.. Každičké slovo, každičký detail.. Rozhodla jsem se tedy, že to tu zveřejním.. Chtěla bych Vás poprosit o komentáře.. Moc by mě zajímalo, co si o tom myslíte, jestli ste něco podobného zažili vy nebo někdo ve vašem okolí a nakonec jestli se Vám to líbilo.. Děkuju moc!!!

Takže níže najdete text.. Není to dlouhý.. Takže přeju příjemné čtení.. pac a pusu Vaše Gabča

Proč zrovna on??

Stála jsem před náhrobkem a sledovala plápolající plamínek svíčky, kterou jsem právě zapálila. Poodstoupila jsem od jeho hrobu a zavřela oči. Po tváři se mi začaly kutálet první slzy. Vzpomínala jsem na to hezké, co jsme spolu prožili. Jak byl na mě milý, jak jsme se spolu smáli. Nikdy nezapomenu na naše strávené chvíle. Na dlouhé procházky, rozhovory o nepodstatných věcech..

Otevřela jsem oči a najednou spatřila jeho tvář. Bodlo mě u srdce. V ten moment jsem si vybavila náš poslední rozhovor před tou strašlivou událostí..

Zazvonil mi mobil. Podívala jsem se na display. Právě mi přišla smska. Okamžitě jsem si ji přečetla. Byla od něj. Od člověka, kterého jsem nadevše milovala. I přesto, co mi udělal, jsem ten cit nemohla odstranit. „Pojď prosím dolů. Musím s tebou nutně mluvit.“ Vzala jsem si mikinu a vyrazila jsem. Jakmile jsem otevřela vchodové dveře, uviděla jsem ho. Opíral se o motorku. Usoudila jsem, že je jeho. Když mě spatřil, usmál se a šel mi naproti. Chtěla jsem se usmát taky, ale nemohla jsem. Ne, nezasloužil si to. Předstíral, jak moc mě miluje a já mu naletěla. Zjistila jsem, že mě tahal za nos. S mou, teď už bývalou, nejlepší kamarádkou. Oba mi tvrdili, že jsou příbuzní, proto spolu nemůžou nic mít. Tak proč nedohodit svého bratrance kamarádce?? Zezačátku mi to přišlo divný, ale když jsem poznala jaký je, můj názor se hned změnil. Nikdy jsem nevěřila na lásku na první pohled. Jakmile jsem ho spatřila, věděla jsem, že mě něco k němu táhne. Připadala jsem si jako hlavní postava z nějaké telenovely. Okamžitě jsme se dali do řeči. Povídali jsme si a povídali dlouho do noci..

Po několika společných strávených dní, jsme spolu začali chodit. Byly to krásné dny. Za nic na světě bych je nevyměnila. Jenomže nejsem v pohádce a tak i tohle muselo někdy skončit. Blížili se Vánoce. Všude bylo tolik nervózních lidí. A já se jim raději vyhýbala.

Když jsme s Pavlem, tak se on jmenoval, nakoupili poslední dárky, zastavili jsme se u něho doma. Chtěl je ukrýt před svou rodinou a mně nezbývalo nic jiného než souhlasit. Jelikož jsem zapomněla doma mobil, zeptala jsem se ho, jestli bych si nemohla od něj napsat mamce, že se trošku zdržím. On souhlasil. Mezitím co schovával dárky, já psala sms. Když jsem ji dopsala a odeslala, byla jsem ve složce přijatých zpráv. Chtěla jsem odtamtud vyjet, ale něco upoutalo mou pozornost. Jedna smska. „Tak až se jí zbavíš, napiš mi. Miluju tě“ Cože?? Pomyslela jsem si. Proč mu jeho sestřenice píše, že ho miluje. V tom mi to došlo. Ona není jeho příbuzná. Má kamarádka a můj kluk mi lhali. Jsem jen povyražení. Okamžitě jsem vyletěla z jeho bytu a utíkala domů.

Uběhlo několik dní. Pavel mi volal, ale já to nebrala, nereagovala jsem na jeho zprávy. Prostě jsem ho ignorovala. Jednoho dne to už nevydržel a přišel ke mně domů. Nebyl ale sám. Byla tam i ona. Ta, kterou jsem nenáviděla. Všechno mi řekli a ještě se přitom drželi za ruce. Nechtěla jsem je už nikdy vidět. S brekem jsem prchala do bezpečí svého pokoje. Tam jsem se poddala svým pocitům..

„Ahoj“ řekl milým hlasem. Chtěl mi dát pusu, ale já uhnula. Navenek jsem ho nenáviděla, ale mé srdce tvrdilo pravý opak.

„Ahoj, co mi chceš tak důležitýho?“ zeptala jsem se tvrdě. Nad mým tónem posmutněl. Bylo mu to vidět v obličeji.

„Chtěl jsem tě vidět. Chtěl jsem ti říct, jak na tebe neustále myslím. Jak si mi změnila život. Jak hloupě a neurvale jsem se k tobě zachoval. A hlavně, jak moc tě miluju.“ V hlavě se mi začali hádat dva hlasy. „Neposlouchej ho, jenom tě tahá za nos. Víš, jak moc ti ublížil. Nevěř mu ani slovo!!“ A druhý mu oponoval. „Co když mluví pravdu. Co když tě opravdu miluje. Řekni mu, co k němu cítíš. Neboj se toho.“ Nevěděla jsem, který mám poslechnout.

„Lásko, prosím, věř mi. Miluju tě víc než cokoliv jiného. Nikdy jsem tak nikoho nemiloval. Miluju tě, moc tě miluju.“ V hlavě mi zněl už jen jeden hlas. A ten křičel: TAKY TĚ MILUJU!! Chtěla jsem mu to říct. Skočit mu kolem krku a po dlouhé době cítit jeho rty na těch mých. Řeknu mu to. Vím to. Podívala jsem se na něj..  Jakmile jsem spatřila jeho obličej, připomnělo mi to, co mi provedl. Nemohla jsem jinak.

„Já.. Já.. Já ti to nevěřím!!“ Prudce jsem se otočila a chtěla odejít. Jenomže mě někdo surově chytil za ruku. Otočila jsem se a spatřila jeho zuřivý a zároveň zničený obličej.

„Nevěřím ti to. Vím, že mě miluješ. Tak to řekni!!“ Jeho stisk byl tvrdý. To bylo poprvé, kdy mi něco takového udělal.

„Au, to bolí!! Pusť mě!!“ Zakřičela jsem na něj. On dělal, jako by neslyšel. Zopakovala jsem mu to ještě dvakrát. Nakonec usoudil, že mě to asi opravdu bolí, tudíž povolil sevření. To byla má naděje na útěk. Rychle jsem otevřela dveře. Brala jsem schody po dvou. Jen abych byla doma co nejdřív. Utíkala jsem k oknu. Pomalu odcházel ke své motorce. Nasadil si přilbu, usedl na sedátko a nastartoval. Naposledy se ohlédl a vyjel..

Po třech dnech mi přišla zpráva. Otevřela jsem ji. Nevěřila jsem vlastním očím. Párkrát jsem pro jistotu zamrkala, ale stejně to nepomohlo. „Ahoj, Pavel měl před třemi dny nehodu na motorce. Je v nemocnici. Poranil si míchu. Doktoři se bojí, že už nebude moct nikdy chodit.“ Byla to zpráva od jeho bratra. Když jsem si ji přečetla asi 5krát po sobě, došlo mi, že to není nějaký vtip, ale děsivá skutečnost. To já můžu za to, co se mu stalo. Kdybych mu řekla pravdu, kdybych mu řekla, že ho taky miluju, nikdy by se nic takového nestalo.

Všichni mě utěšovali, že to má vina rozhodně není. Že je to jen hloupá náhoda, ale já jim nevěřila. Prostě za to můžu.

Po třech měsících, které Pavel strávil v nemocnici, se omylem dozvěděl, že mícha je natolik poškozená, že už opravdu nebude nikdy chodit. Když jsem se to dozvěděla, nenáviděla jsem se ještě víc. Já ho upoutala na vozík…

Po několika dnech mi zazvonil telefon. Zrovna bylo 30. 4. – čarodějnice. Já byla dohodnuta s kamarádkou, že je spolu oslavíme. Zmáčkla jsem tlačítko pro přijetí hovoru a přiložila mobil k uchu. Netrvalo to ani 30 vteřin. Zaklapla jsem telefon a začala brečet. Mezi vzlyky jsem opakovala pořád tu samou větu. „On je mrtev!!“  A ano. Pavel nevydržel ten nápor a spáchal sebevraždu..

Klečela jsem před jeho hrobem a řekla mu ta dvě slova, která jsem měla říct před půl rokem.. „MILUJU TĚ!!“

 Na tváři se znovu objevily slzy. Teď jsem se jim nebránila. Poddala jsem se pocitům a vzlykala do dlaní.

Po 15. minutách jsem se konečně vzchopila. Vstala jsem, oprášila si kalhoty, utřela slzy a řekla směrem k jeho hrobu.. „Nikdy jsem tě nepřestala milovat a nikdy nepřestanu!! Sbohem!!“

Když jsem odcházela, vzpomněla jsem si na jeden pravdivý citát: Děsivé vzpomínat, zakázané zapomenout!! Od teď se jím budu řídit. Vím, že si nikdy neodpustím to, co jsem mu provedla, ale rozhodně na něj nesmím zapomenout..

Tak jak se Vám to líbilo?? Kritika, pocity, dotazy nebo cokoliv jiného napište do diskuze.. Děkuju!!!