5. kapitola - Nečekané shledání

5. kapitola -  Nečekané shledání

 

Neochotně jsem zívla a zavřela oči. Nechala jsem se unášet do říše, kde je všechno dovoleno. Kde neexistují hranice. Tam, kde uzda fantazie nikdy nekončí. Do říše snů...

 

„Crrr!!!“ Zvedla jsem ruku, zmáčkla na budíku knoflík, aby bylo ticho. Otočila jsem se na bok a doufala, že nehoří. Jsem tak unavená...

 

„Crrr!!!“ To už není normální. Vždyť jsem ho před chviličkou vypínala. Rezignovaně jsem si sedla. Otevřela jsem jedno oko. Mrkla na budík. Cože? Půl sedmé? Já budu mít snad infarkt. Tohle není normální! Kdo by si dal budíka na půl sedmou? Vzala jsem tu otravnou krabičku, vyndala baterky a položila je na stůl. Práskla jsem sebou zpátky do postele. Konečně klidný spánek. Ničím a nikým nerušený. Prostě pohoda. S úsměvem na rtech jsem se ponořila do svých snů.

 

Posadila jsem se na posteli. Protáhla jsem ztuhlé svalstvo. „Auvajs.“ Sykla jsem bolestí. Přeležela jsem si krk. To bude dneska den. Měla bych vstát, abych všechno stihla. Pomalu jsem se začala hrabat s postele. Jakmile jsem ucítila pevnou půdu pod nohama, pokusila jsem se udělat pár kroků vpřed. Podařilo se. Došla jsem k oknu. Slunce bylo schované za stromy. Chvilku jsem tam postávala. Kochala se krajinou, která obklopovala náš skromný domeček. Všude kolem poletovalo spadané listí. Bylo krásně zbarvené. Ta harmonie byla okouzlující. Měla jsem obrovskou chuť si vzít skicák a začít se unášet vlastní fantazií. Bohužel za mě odpovědělo mé zakručení v břiše. Musím mít zrovna teď takový hlad?

 

Přeběhla jsem místnost a zamířila si to rovnou do koupelny. Zrcadlu jsem se radši obloukem vyhnula. Takhle po ránu bych nechtěla zkolabovat jenom kvůli mému zjevu. Shodila jsem ze sebe pyžamo. Zalezla jsem pod sprchu. Jak krásný to pocit, když na ztuhlé tělo dopadají uvolňující kapičky teplé vody. Sklouzávají po těle a dodávají potřebnou energii na začátek dne. Už si ani neumím představit, že bych si ráno nedopřála 10 minut této chvíle. Radši jsem vymáčkla trochu sprchového gelu do ruky. Rozetřela jsem si ho po těle. Opláchla další várkou horké koupele. Když jsem byla hotová, obmotala jsem kolem sebe osušku. Do šatny jsem si došla pro chundelatý župan. Oblékla jsem se do něj a zamířila tak do kuchyně pro něco k snědku. Po schodech jsem scházela velmi opatrně. Ani nevím proč. Je to nějaký instinkt. Došla jsem ke stolu, na kterém ležely nějaké klíčky s dopisem. Vzala jsem obálku. Stálo tam Abby. Rychlostí blesku jsem ji otevřela. Rozložila jsem papír a začala číst...

 

Milá Abby,

nechtěl jsem tě ráno budit. Když jsem vešel k Tobě do pokoje, vypadala si tak sladce, že jsem tě radši nechal spát. Bohužel i dnes musím do práce. Mám pro Tebe malý dárek. Určitě sis všimla klíčků, které byly u obálky. Možná si říkáš, od čeho jsou. Pokud Tě napadlo od auta, tak sis to myslela správně. A ano, pořídil jsem ti nový bourák. (Doufám, že to nezní zvláštně, netuším, jak se vy mladí dnes vyjadřujete.) Snad se ti bude líbit. Hlavně Tě chci poprosit. Buď na sebe opatrná. Přiložil jsem Ti i nějaké peníze na nákup. Nebo jestli si budeš chtít koupit ještě něco jiného. Je to na Tobě. Jen moc neutrácej.

Užij si dnešní den. Vypadá to, že bude hezky.

pusu posílá táta

 

No páni! Já zírám! Mám vlastní auto, nebo jak řekl táta, bourák. Kéž by to bylo nějaké novější autíčko. Starý křáp bych opravdu nechtěla. I když, lepší něco nežli nic. Budu ráda za cokoliv. Ale co když to bude sotva pojízdná rachotinka? Nechtěla jsem nad tím přemýšlet. Sebrala jsem klíče a vyrazila před dům. Samozřejmě jen v županu.

 

Na příjezdové cestě byl zaparkovaný krásný tmavě modrá Audi TT. To není možné. Takhle krásné auto jsem opravdu nečekala. Vždyť tahle kráska byl můj sen. Co víc bych si mohla přát? Je mi jasné, že nebude nějaká nová. Tipuju rok výroby 2000 nebo 2001. Žádná novinka na trhu to není. I přesto to je nádherné auto. Na nic jsem nečekala. Zmáčkla jsem tlačítko na dálkovém ovládání. S tichým „píp píp“ se zámek vyhoupl nahoru. Otevřela jsem dveře. Nasedla jsem dovnitř a nasávala vůni kůže. Tak já mám audinku. Úžasný to pocit. Dneska musím Patrickovi připravit skvělou večeři. Protože tohle si zaslouží velikou odměnu. A nejenom to. Budu se mu muset nějak revanšovat. Sice je to můj otec, ale co. Nikdy bych neřekla, že mi pořídí něco takového. Nikdy. On, veliký odpůrce rychlých aut. Budu muset pozměnit svůj názor na něj.

 

Ač nerada, opustila jsem své „bejby“. Došla jsem si udělat něco k snídani. Bohužel, nenašla jsem nic kloudného. Jen jahodový jogurt a dva plátky sýra. Na ošatce byly dva rohlíky. Vafle už taky nemáme. Co si dám? Stála jsem před lednicí a doufala, že si něco vyberu. Nakonec jsem přece jenom popadla kelímek s jogurtem. Nalila si trochu té blahodárné tekutiny jménem káva a usadila se ke stolu.

 

Po snídani jsem se došla převléknout. Zalezla jsem do pokoje, když v tom mě něco napadlo. Na patě jsem se otočila. Očima jsem těkala po místnosti. Hledala jsem tašku. Visela na věšáku. Popoběhla jsem k ní. Jakmile jsem našla lísteček, na kterém bylo napsané číslo, vzala jsem si mobil a namačkala ho. Po zmáčknutí zeleného tlačítka pro vytočení hovoru, jsem netrpělivě čekala, až to ta dotyčná osoba zvedne.

„Prosííím...“ Ozvala se ze sluchátka. Najednou se mi na tváři objevil úsměv. Jak to dělá? Netuším.

„Connie? Jsi to ty? Tady Abby.“ Odvětila jsem prostě. Na druhé straně hovoru jsem uslyšela, jak někdo jásal radostí. Bylo mi jasné, kdo to bude.

„Ach, Abby. Tak ráda tě slyším. Dneska jsem plánovala, že bych za tebou přijela. Abychom někam vyrazily. Třeba do kina nebo tak.“ Brebentila a brebentila. Jak mi tohle chybělo.

„Taky mě to napadlo. Proto ti volám. Dneska jsem doma sama. A nechce se mi zrovna uklízet nebo malovat. Tak co teda podniknem?“

„Já mám ale dokonalý nápad, kočko. Za půl hodiny pro tebe přijedu. Nic nedělej. Jen se připrav.“ Co má ten blázen v plánu? Unést mě?

„Dobře. Ale řekni mi, kam pojedeme. Abych věděla, co si mám obléct.“

„Nech to na mě. Něco ti vyberu. Za půl hoďky mě očekávej. Zatím pa.“ S tím hovor ukončila. Že mě to nenapadlo hned. Jestli dnešek přežiju, přestanu se svým zlozvykem. Ale kterým?

 

Nechala jsem myšlenky volně plynout. Zalezla jsem do koupelny, abych se trochu zkulturnila. Když se nemůžu sama obléknout, nalíčit a učesat se snad budu moct. Nemám v plánu to nějak přehánět. Namazala jsem se krémem. Spodní linku jsem obtáhla černou konturou, řasy lehce natřela řasenkou a vše podtrhla bezbarvým leskem na rty. Jak jednoduché. Vlasy jsem si pročísla a stáhla gumičkou do culíku. Naposledy jsem se zhodnotila v zrcadle. To by ušlo. Vrátila jsem se zpátky do pokoje. Dřepla jsem si na lenošku a znovu se začetla do knížky.

 

„Crrr...“ S trhnutím jsem mrkla na hodinky. Půl hodina utekla jako voda. Knihu jsem odložila na stolek a pádila dolů otevřít. Dveře jsem otevřela rychlostí blesku. Za nimi stála usměvavá Connie. Když mě spatřila, vrhla se mi kolem krku.

„Tak ráda tě vidím.“ Drtila mě ve své náruči. Ta má ale páru. Pokoušela jsem se jí objetí vracet stejnou silou. Bohužel se mi to nevedlo.

„Taky tě ráda vidím. I přesto by si mě nemusela udusit.“ Uchichtla se. Pak mě konečně pustila. Poodstoupila kousek. Přivřela oči, jako by se mě snažila zhodnotit. Chvilku takhle stála. Pak se jí oči rozzářily a nakráčela dovnitř.

„Uznávám, že vypadáš skvěle. Teď vyberem něco, v čem by si vypadal kouzelně. Potom vyrazíme. Všichni se na tebe těší. Nesmíme je zklamat.“ Vykulila jsem oči. Dělá si ze mě srandu? Komu mě chce sakra ukazovat?

„Tak moment. Kam pojedeme? A jestli mi to neřekneš, nikam nepojedu.“ Založila jsem si ruce na prsou. Nesmím povolit. Musí mi to prostě říct.

„Neřeknu ti to. Zkazíš překvapení. Promiň, ale slíbila jsem to. Kde máš pokoj? Nebo alespoň skříň s oblečením?“ Tohle se mi vůbec nelíbí. Zase jsem prohrála. Proč nedokážu z někoho dostat nějaké tajemství? Je to moje prokletí. Ach, jo.

„Po schodech nahoru, poslední dveře vlevo.“ Mávla jsem rukou a zalezla do kuchyně pro něco k pití. V lednici jsem našla pomerančový džus. Doufám, že ho pije. Nic jiného kromě vody z kohoutku tu nemáme. Vzala jsem dvě sklenice a lahev s džusem. Pomalu jsem se šinula nahoru. Vešla jsem do pokoje. A to, co jsem viděla, mě srazilo k zemi. To není možné. Už mě začínalo bolet břicho. Tomu říkám posilování.

„Co-co-co-nnie? He-he-hej. Jsi v pořád-ku-ku?“ Válela jsem smíchy po zemi. Jinak to nešlo. Uprostřed místnosti stála vykolejená Connie. Oči vykulené, pusa otevřená dokořán, obličej měl bílou barvu. Pohled přímo k popukání. Super, odnesly to moje břišní svaly. Jestli nějaké mám. Čímž si nejsem jistá.

„Ehm... Jejda, promiň. Já tomu prostě nemůžu uvěřit. Děláš si ze mě prdel, nebo si tohle fakt udělala ty?“ Skvělé, další záchvat. Tentokrát se ke mně přidala i má překvapená kamarádka. Momentálně jsme se obě válely na běhounovi, který byl tak příjemný. A nejenom na dotek. I na pohled.

 

Jakmile jsem se uklidnila, došla jsem do šatny. Přece jenom, nemám v plánu jít někam ven v županu. Connie, jako poslušný pejsek, šla za mnou. Neustále byla mimo. Teda pouze do doby, než si všimla mého vybavení. Nemám mnoho oblečení. Nepotřebuju ho tolik. Ale Conn byla jiného přesvědčení. Což se mi vůbec nelíbilo. Zhnuseně si odfrkla. To mi ještě scházelo.

„Víc toho nemáš?“ Zakývala jsem hlavou. Začala si něco mrmlat. Pak přecházela po šatně. Chvíli jsem ji pozorovala. Nakonec jsem to vzdala. Tohle je i na mě příliš. Radši jsem se odebrala na svou oblíbenou lenošku. Zavřela jsem na moment oči.

„Abbyyyyyyy...“ Trhla jsem sebou. Nade mnou se skláněla vysmátá Connie. Měla jsem chuť po ní něco hodit. Nejblíže byla pouze má knížka. Pro jistotu jsem ji tam nechala ležet. Člověk nikdy neví, kdy se mu bude hodit.

„Tak co si mi vybrala.“ Nadšeně mi zamávala před obličejem kouskem oblečení. Byla to má jediná sukně. Krátká riflová sukně. V druhé ruce měla červený top se stříbrným nápisem.

„Děláš si ze mě srandu? Chceš, abych venku zmrzla?“ Podívala se na mě jako na blázna. Venku svítilo sluníčko. To je sice pravda. Přesto nemám v úmyslu na sebe tahat tenhle kousíček látky, kterému se říká oblečení.

„Ok. Tak teda tohle. Proti tomu nemáš výhrady?“ Prohlédla jsem si ten druhý model. Vypadal o mnoho lépe. Černé ¾ kalhoty, světle modré tílko, bílá mikina. Uznávám, že Connie měla dobrý vkus. Ale oblékat mě rozhodně nebude. To nedovolím. Přešla jsem k posteli.

„To se mi líbí.“ Pochválila jsem její výběr. Vzala jsem si ho a odebrala se do koupelny.

 

Po nějaké chvíli jsem se vrátila. Uznávám, slušelo mi to. Čekala jsem všelicos, tohle opravdu ne. Conn seděla u stolu. Prohlížela si tam mé výtvory. Vyběhla jsem za ní a rychle jí to vytrhla. Nikdo je nesměl vidět. Jsou to pouze čmáranice. Tak mohu vyjadřovat svou ne zrovna šťastnou náladu. A ona si je v pohodě, v klidu prohlíží. Jako by se nechumelilo.

„Ehm, ehm. Můžeš mi laskavě sdělit, proč se mi hrabeš ve věcech?“ Vybafla jsem na ní. Lekla se natolik, že nadskočila na židli.

„Promiň mi to. Nemám právo ti lézt do soukromí. Jenomže ty tak krásně kreslíš. Měla by ses tím živit. Je to nádherné. Kdyby si chtěla, mohla bych ti uspořádat třeba výstavu.“ V očích jí hrály jiskřičky. Výhružně jsem se na ni podívala. Sklopila hlavu, jako když malé dítě provede nějakou lumpárnu. Vstala od stolu a přešla ke mně. Pár kroků přede mnou se zastavila. Zhodnotila můj zevnějšek. Nakonec se usmála. Vzala mě za ruku a táhal ven.

 

Před domem se zastavila. Přešla k mému autu. Přecházela kolem něj, jako mlsný kocour. Co má ta holka zase za lubem? To ví jenom ona. A jak mě to vadí? Proč jí jen nemůžu vidět do hlavy. Bylo by tak všechno jednoduší. Hlavně když netuším, kam pojedeme.

„Čí je to auto?“ Zeptala se mě. Byla jsem ráda, že si všimla nového přírůstku naší rodiny. Kdo by si taky nevšiml téhle krásky.

„To je moje. Táta mi ho koupil. Není nádherné?“ Rozplývala jsem se. Jinak to prostě nešlo. A navíc. Je moje vlastní.

„Ty asi nekecáš. Uáá... To je paráda.“ S tím začala skákat po naší příjezdové cestě jako na trampolíně. I já jsem měla ohromnou radost. Takhle ji budu moct navštěvovat. Do školy nebudu muset jezdit autobusem. Super.

„Pojedem mým autem? A kde máš vlastně svoje?“ Rozhlížela jsem se všude možně. Nikde jsem žádný červený Mercedes neviděla. Jak se sem tedy dostala. Podívala jsem se na ní. Na tváři se jí objevil úsměv.

„Dovezla mě sem mamka. Jen jí brnknu, že pro mě jezdit nemusí. Dej mi minutku.“ Otočila se na malém podpatku a odkráčela ke kraji silnice. Jako by to byl tajný rozhovor, který jsem nesměla slyšet. Zvláštní.

 

Nasedla jsem na místo řídiče a čekala na Connie. Telefonovala skoro deset minut. Už mě to dovádělo k šílenství. Taková doba. Najednou se dveře otevřely. V nich stála neustále vysmátá Conn. Kde ta holka bere dobrou náladu? Mohla by se s ní podělit. Já bych se rozhodně nezlobila. Lehce jsem zatřásla hlavou, abych své myšlenky zahnala. Strčila jsem klíček do zapalování. Potichu jsem nastartovala. Bylo to zajímavé. Náš Fordík vydává zvuky, jako by ho hnaly na porážku. Tohle bejby přede jako kočka. Příjemný to pocit. Na nic jsem radši nečekala a rozjela se neznámo kam.

 

Po celou cestu mě Connie navigovala. Byla to samá zatáčka. Nejdříve doprava, potom doleva. Pak zase doleva. Divila jsem se, že jsme pořád v San Angelo. A kdyby mi teď někdo řekl, ať jedu zpátky domů. Netrefila bych. Ani za nic. Pro jistotu jsem se podívala na mého spolujezdce. Usmívala se od ucha k uchu. Je mi jasné, že něco chystá. Je tak průhledná jako sáňky v létě. Jsem zvědavá, co to bude. Protože u téhle osoby, člověk nikdy neví.

 

„Tak, tady zastav. Jsme na místě.“ Podle pokynů jsem zastavila. Zaparkovala jsem před obrovským palácem. Kdo tady může bydlet? Prezident? Řekla bych, že Bílý dům je oproti tomu chabé letní sídlo. Tohle je fakt síla. Vylezla jsem z auta. Kochala jsem se tou nádherou. Connie už stála u vchodových dveří. Měla jsem chuť na ní zavolat, ať jde odtamtud. Ale pak jsem si všimla jedné zvláštnosti. Před ohromnou garáží stál červený Mercedes. Ten samý, který měla má praštěná kamarádka. A pak mi to došlo. Tady nebydlí prezident. Ale rodina Davisova. Connieina rodina. To mě podrž. Zůstala jsem stát na místě. Nechápu, jak jsem se mohla Conn smát. Teď se určitě tvářím jako ona. Vůbec jsem nebyla schopna slova. A pohybu už vůbec ne.

„Abby. Tak pohni.“ Zakřičela na mě pobaveně. Otevřela hlavní dveře. Najednou se z nich vyřítilo malinké štěňátko labradora. Nadšeně skočilo na Connieiny nohy. Ta ho jen podrbala na hlavě. Potom si ten uzlíček radosti všiml i mě. Chvilku si mě prohlížel. Pak se rozeběhl a skočil pro změnu na mě. Nevěděla jsem, jestli si ho mohu pochovat. Raději jsem se k němu sklonila a začala ho škrabkat po jeho roztomilém tělíčku. Vzhlédla jsem od toho špunta na Connie. Ta jen kývla. Nechápu, jak věděla na, co se chci zeptat. Ale na nic jsem nečekala. Vzala jsem toho mrňouska do náručí a štrádovala si to ke dveřím.

 

„No to je dost. Už jsem myslela, že si tam pro tebe dojdu. Jo a tohle je naše Chelsea. Bráška ji včera našel uvázanou kousek odtud. Samozřejmě neodolal a přivezl ji sem. S Lill, jsme udělaly smutná očka a je naše. Jméno jsem vybírala já.“ Chlubila se majitelka toho nejkrásnějšího štěněte. Hlavu jsem sklopila, abych se podívala na tu malou. Žužlala mi tkaničku od mikiny. Působila u toho tak rozkošně, že jsem měla strašnou chuť ji celou sníst. Nikdy bych to neudělala. To je jasné.

„Je naprosto dokonalá. Takové roztomiloučké malé štěňátko. Viď?“ Znovu jsem se na ni podívala. Jako by to vytušila a slabě štěkla. S Conn jsme se uchichtly nad tím zvukem. V tom jsem uslyšela kroky. Chelsea jsem položila na zem. Zvedla jsem hlavu a uviděla drobnou tmavovlasou ženu, která schází schody. Už se z dálky usmívala. Působila velice mile. Řekla bych, že to bude paní Davisová.

„Děvčata, už jste konečně přijely. Všichni se tě Abby nemohli dočkat.“ Cítila jsem, jak se mi krev hrne do obličeje. Super, teď se budu červenat. Že já si umím vybrat ale chvilku. Nesměle jsem se usmála.

„Dobrý den paní Davisová. Moc ráda vás poznávám.“ Viděla jsem, jak se usmála. Sešla poslední schody. Políbila svou dceru na uvítanou a mně podala ruku.

„I já tě ráda poznávám. Dovol mi prosím otázku. Jak se jmenuješ? Abby asi nebude plné jméno.“ Ztuhla jsem na místě. Přece jí nemůžu vybalit, že jsem Jonesová. Dcera Patricka Jonese, který je jen tak mimochodem obrovský konkurent jejího manžela.

„Jsem Annabella. Ale říkejte mi Abby.“ Uff. Zahnala jsem to do autu. Jenomže kdykoliv se mě může zeptat na rodiče. Doufám, že tento rozhovor bude za hodně dlouho.

„Dobře Abby. Pojď, představíme tě zbytku rodiny. Bohužel, můj manžel je mimo město. Setkáš se s ním později.“ Connie mě vzala za ruku a táhle bůh ví kam.

 

Procházela jsem velikou místností, která sloužila jako vstupní hala. Byla veliká asi jako naše jídelna. Prošla jsem kolem několika obrazů. Všechny působily tak staře. Se zájmem jsem se tu rozhlížela. Snažila jsem se setkání oddálit, ale vůbec se mi to nedařilo. Ani nevím jak, ale najednou jsem stála uprostřed prostorného obývacího pokoje. Všechno bylo sladěné do červené a bílé barvy. Sedačka, která dominovala místnosti, měla červenou barvu. Koberec, polštáře a některé doplňky jako třeba vázy, měly barvu bílou. Na obrovské pohovce seděli dva lidi. Kluk a dívka. Jakmile jsme vstoupily dovnitř, jejich pohled se odvrátil od obrazovky.

„Ahoj, já jsem Thomas. Bratr tady Connušky.“ Podal mi ruku. Já ji přijala. Byla jsem ale úplně mimo. Vypadal jako bůh. Směsice Brada Pitta a Antonia Banderase. Podle prvního dojmu bych řekla, že to bude pěkný sukničkář.

„Ahoj, já jsem Lillian. Mladší ségra Connie.“ Objala mě droboučká dívka. Měla dlouhé vlasy jako Conn. Vlastně jí byla hodně podobná. Věrná kopie.

„Ahoj, já jsem Annabella. Ale říkejte mi Abby.“ Lillian se rozzářily oči. Působila jako anděl z duší ďábla. Stejně jako Connie. Obě si jsou natolik podobné. Až mě to děsí. Měla jsem chuť si nafackovat. Znám ji dvě minuty a už dělám ukvapené závěry.

„Tak když jste se tu všichni tak hezky představili, donesu vám něco k pití. Za chvílí bude oběd. Doufám Abby, že se tu zdržíš. Já už s tím tak trochu počítám.“ Překvapeně jsem se podívala na tu milou osobu.

„Moc ráda paní Davisová.“ Vyklopila jsem ze sebe. Nechápu, že jsem na to mohla kývnout. Určitě za to může to skvělé prostředí, které mi musí vymývat mozek.

„Skvělé. A Abby, nevykej mi. Jsem Meredith.“ Usmála jsem se a kývla hlavou na znamení, že rozumím. Jestli tohle dozví táta, jsem mrtvá. Já si tykám s manželkou jeho soka v práci.

 

Asi půl hodiny jsem si povídala s Lilly a Tomem. Tak jsem jim měla říkat. Prý když mi oni musí říkat Abby. Mě to ani nevadilo. Stejně bych vymyslela nějakou zkratku.

„Conn, už jsi zpátky?“ Zavolala do útrob domu paní Davisová. Podívala jsem se směrem k venkovním dveřím, kteří směřují na zahradu. Spatřila jsem tam usmívající se Connie. V náručí nesla ušpiněnou Chelsea. Ta se vrtěla, protože chtěla na zem. Bylo mi jasné, že nejdřív půjde na očistu. Představa, že by ušpinila tak krásný koberec. Rozhodně bych to čistit nechtěla. Lilly se nabídla, že ji vykoupe. Connie se posadila k nám na pohovku. Začaly jsme rozebírat nový film, který poběží v kinech, když v tom se otevřely hlavní dveře.

„Ááá... Bráška se nám vrátil. Konečně poznáš mého posledního sourozence. Je to mé milované dvojčátko.“ Pozorovala jsem natěšenou Connie. Tvářila se, jako dítě, které dostalo novou hračku. Protočila jsem očima. Vstala jsem z pohovky, abych se mohla přivítat s příchozím. Jakmile jsem se otočila, nemohla jsem uvěřit svým očím.

„Abby, to je můj bratr Josh. Joshi, to je má nová kámoška Abby.“ To se mi snad jenom zdá...

Tak milí čtenáři.. Je tu další kapitolka.. Sama se dívím, jak se mi to povedlo.. Bohužel, další nevím kdy bude.. Možná až po víkendu.. Netuším.. Budu se ale snažit, aby tu byla dříve..

Dále bych chtěla říct, že tahle kapitola byla taková "zlomová".. Abby se seznámila s bratrem Connie.. Všem určitě došlo, kdo to je.. Ale jak to s ním bude?? To se nechte překvapit.. Já se budu snažit, aby se vám to líbilo..

A nakonec.. Tuto kapitolu věnuji své nejlepší kamarádce.. Která mě nesmírně podporuje.. Ani neví jak.. Moc ti děkuju.. Sama moc dobré víš, jak podpora pomůže.. A ta od tebe?? Jsem ráda, že jsem měla možnost tě poznat.. I přesto, že se neznáme osobně.. Leničko, napsala jsem ji z tvou pomocí.. Děkuju..=*

Doufám, že se vám to líbilo..

love Gabča


5. kapitola - Nečekané shledání

Datum: 19.03.2010

Vložil: mil01

Titulek: super

Tak to vypada ze tu jsme jen dve co to ctou... :-) Ja uz se nemuzu dockat nedele vecer, az si zas prectu dalsi dilek. :-) Fakt moc hezky pises. Akorat jsem zvykla vsecko hltat jednim dechem a tohle me vazne nici ....

—————

Datum: 15.03.2010

Vložil: Alciellë

Titulek: Dojala si mě

Jejda, to si snad ani nezasloužím. Vždyt já tě mám taky ráda :-* a doufám, že se osobně poznáme. Ty jsi ten největší poklad na světě :-) Tuhle kapitolu jsem si snad ani nezasloužila. Byla tak skvělá, že pro mě byla příliš cenná ;o) Byla vážně nádherná. Ale stále mi nějak uniká, kdo je ten Josh :oD To jsem prostě celá já, hltám to natolik, že mi utíkají maličkosti a velké záhady. Doufám, že další kapitola bude brzy, protože se na ni nesmírně těším :-) Ještě jednou moc díky za tuhle kapitolu, byla vážně super. PS: Dojala jsi mě, usmívám se tu jak sluníčko :o) Jinak promin, že jsem to nedočetla včera, ale byla jsem natolik mimo, že jsem to nestihla :oD Vždyt víš a ke všemu dneska zase vím o něco víc ..

—————



Vytvořte si webové stránky zdarma! Webnode