4. kapitola - Jak mohli podlehnout???

            Jelikož Reneesme spinkala na zadním sedadle auta, my s Edwardem jsme se mohli věnovat jeden druhému. Poslední dobou jsme se dost zanedbávali. Moc jsem si to neuvědomovala, ale teď, když mě zahlcoval polibky, moje touha začínala narůstat. Vrhla jsem se na něj s takovou dychtivostí, že sotva stihl zavřít auto a zapnout alarm, aby měla Nessie ničím nerušený spánek.

              Leželi jsme v mokré trávě na kraji tmavého lesa, když v tom menší polibky začínaly přecházet v delší – plné vášně. Pomalu mi můj vyvolený přejížděl rukou pod slabou tmavě modrou mikinu. Divila jsem se, že nikam nespěchá, ale asi si to též vychutnával. V kratičkém okamžiku jsem měla mikinu dole. Nějak mě to vyburcovalo a i já mu sundávala košili, ve které vypadal přímo božsky. Bohužel pro košili to nedopadlo dobře. V tom zápalu jsem ji lehce roztrhla, takže nebyla už k použití. Chtěla jsem se začít sama sobě smát, jenomže mě umlčel dalšími nádhernými a zároveň náruživými polibky. Potom to šlo ráz na ráz.

              Jakmile začalo svítat, my jsme se oblékli a vydali se k autu. Po rychlé kontrole Nessiina spánku jsme mohli vyrazit na cestu, kterou znal jen a jen Edward. A to mě přivádělo k šílenství.

              Po 8 hodinách jízdy se vzbudila Reneesme. Asi byla moc unavená, jelikož spala skoro 17 hodin. Zastavili jsme u jedné menší restaurace kousek od Springfieldu. Musela mít hlad, tak jsme jako spořádaná rodinka vstoupili na terasu – pro jistotu. Usadili jsme se do rohu a vyčkávali číšníka. Poté, co k nám dorazil jsem si objednali specialitu této restaurace – Spaghetti ala Milano.

              Jako obvykle se na nás většina hostů udiveně dívala a potichu si něco šuškala. Jenomže netušili, že mi všechno slyšíme a už vůbec, že jim můžeme velice snadno ublížit.

              V půlce oběda Edward ztuhl. Nechápala jsem proč, proto jsem se raději dál věnovala Nessie. Bohužel to byla chyba. Kdybych se bývala zeptala, co se stalo, nikdy by nedošlo právě k tomuhle. Na druhém konci terasy byla menší skupinka lidí. Kdyby se na ni hosté nedívali a nepovídali si o nich, nevšimla bych si jich a nevěnovala jim tolik pozornosti. Jakmile šel Edward k zemi, vyskočila jsem ze židle, chytila Reneesme a běžela k němu. Roztáhla jsem pro jistotu štít a pokryla jím celou mou rodinu. Věděla jsem, že musím pomoci i ostatním, kteří jsou zde, ale nemám dost síly zachránit všechny. Má rodina byla, je a bude přednější. Ani nevím, jestli bych to dokázala. Bylo tu prostě nějak přelidněno.

              Měla jsem takový strach. Co když ublíží ještě někomu jinému? Nejradši bych se jim vydala sama, ale nechtějí jenom mě. Bohužel celou mou „novou“ rodinu. Je to velice nespravedlivé. Mohla bych tak zachránit tolik lidských nebo alespoň upířích životů. Věděla jsem, že kdybych se obětovala, bylo by to k ničemu. Musím vymyslet jiný a mnohem lepší plán. Jenomže budu potřebovat pomoc.

              Poté, co se Edward zpamatoval z útoku, který na něj poslala bezdůvodně Jane, jsem ho mohla zasvětit do mého úžasného plánu. Byl vcelku překvapený, že jsem chtěla udělat právě tohle. Kdyby nehrozilo takové nebezpečí, které hrozí, nikdy bych se k tomuhle nesnížila. Bylo to proti mé srsti, ale v tuhle chvíli docela namístě. Prostě nemáme na vybranou. Teď už stačí, aby skočili na špek.

              Vyšla jsem z našeho úkrytu. V náručí u mě byla Nessie a kolem pasu jsem měla obmotanou Edwardovu ruku. Všichni jsme nasadili úsměv a kráčeli si to směrem ke královské rodině. Nejdříve se trochu zarazili, ale hned se vzpamatovali. Přesně jak jsem očekávala. Samozřejmě Aro na nás musel ještě více upozornit. V tuhle chvíli jsem si nepřála nic jiného než vraždit pohledem.

              „ Edwarde, Bello, Reneesme.. To je mi náhoda, že jsme se tu potkali. Velice rád vás opět vidím.“ Tak moment, co se to s ním stalo? Je jako vyměněný. Chová se až moc slušně. Vlastně celý jeho doprovod se chová úplně jinak. Vůbec mi to k nim nesedí. Něco se muselo stát, jinak by se takhle nechovali. Musím na to přijít nebo budeme ve velikém maléru.

              „ Mohli bychom si někde v klidu popovídat? Mám pro vás nějaké zprávy, o kterých byste měli vědět.“ dořekl a zatvářil se poněkud šťastně. Co se to tu vlastně děje?? Něco mi tu uniká. A zřejmě nejsem sama. I Edward nechápe. Snaží se mu přečíst myšlenky, ale jak se zdá, nedaří se. Asi na to Aro nemyslí, takže jde o něco vážného. Bohužel vážného pro nás.

              O čem s námi chce mluvit?? Udělal snad nějaké rozhodnutí, o kterém ví, že nás nepotěší?? Z myšlenek mě vyvedl nějaký rozhovor. Ty hlasy mi byly povědomé, jen vědět komu patří. Zaposlouchala jsem se do hovoru, jenž vedly 2 osoby. Muž a žena. Přestala jsem vnímat okolí. Musela jsem slyšet, co si říkají. Vím, není to slušné, ale nemohu si pomoci. Jako by mi někdo říkal, abych je poslouchala. Nějaký vnitřní hlas nebo co. Připadala jsem si jako blázen.

              „ Zlato, proč musíme jet zrovna do Springfieldu??“ řekl ten muž. Nezněl moc nadšeně. Zřejmě nebyli odsud. Nijak mě to ani neudivilo. Museli být z Forks. Ale kdo by to tak mohl být?

              „ Mají tam nové zboží. Já nechci chodit v něčem z výprodeje. Má to být můj den, tak chci mít na sobě něco krásného.“ To je teda pěkně nafoukaná ženská. Jen vědět, o čem to vlastně mluví.

              „ Když myslíš. Nejsem si zcela jistý, že na tu parádu máme?!?!“ odvětil jí, ale v hlase byly stopy strachu. Jako by se jí snad bál. Chudák, asi to nemá doma zrovna jednoduchý.

              „ COŽE??? To mi chceš snad říct, že moc utrácím??“ podotkla a já se musela chtě nechtě otočit. Bylo mi toho dotyčného líto. Alespoň se konečně dozvím, kdo jsou ti dva.

              Pane bože..!! To se mi snad jenom zdá. Já mám halucinace. Vždyť to je Jessica a Mike. Co ti dva tady dělají? Neviděla jsem je tak rok a půl. Ale moment. Co to má na prstě. Ona se bude vdávat? A za Mike?? No to je mi ale novinka. Musela jsem za nimi jít. Jen si nejsem jistá, jestli mě poznají. Od mé svatby jsme se neviděli.

              „ Ahoj Jess, ahoj Miku..“ promluvila jsem a namířila si to přímo k nim. Podívali se na mě a málem spadli ze židle. Zřejmě mě poznali.

              „ Páni Bello, tak rád tě opět vidím. Co ty tady?? Myslel jsem, že si s Edwardem na Dartmouthu? No a kde vlastně je?“ V tu ránu byl u mě a obmotal mi své paže okolo pasu. V náručí měl malou Reneesme. Jakmile ji spatřili, vyvalili na ni oči, div jim nevypadli z důlku. Nevím proč, ale měla jsem zlé tušení, že nám neuvěří. Kdo by taky mohl. Nessie je mi prý tolik podobná – teda říká to Charlie s Edwardem.

              „ Edwarde, už jsem si myslel, že si pustil Bellu někam samotnou. No a kdopak je tohle?? Tvoje sestra??“ uchechtl se. Teď jsem se musela obzvláště ovládnout. Jak mohl něco takového vypustit z úst??

              „ Ne Miku, to není Edwardova sestra. Ale neteř.“ Proč jen musíme takhle lhát. Nejradši bych mu řekla, že je to naše dcera. Jenomže nemůžu. Zajímalo by mě, jak by se tvářil.

              „ A abych odpověděla na tvou otázku. Jedeme do Springfieldu navštívit příbuzné. Dlouho jsme je neviděli. Měli jsme se s nimi sejít tady.  Vlastně už jsou zde. A co vy tu děláte??“ Ukázala jsem na Volturiovi. Jessica to stěží rozdýchávala. Samozřejmě byla unesena jejich krásou. Hlavně Jane jí musela uchvátit. Teď se ujala slova Jessica.

              „ Víš Bello, za tu dobu, co jsme se neviděli, tak mě Mike požádal o ruku a za 3 měsíce je svatba. Sem si jedu vybrat nějaké šaty. Chtěli jsme vás pozvat, ale nevěděli jsme kam poslat pozvánky.“ Páni, tak oni do toho chtějí praštit.

              „ Takže tímto vás zveme..“ dokončil Mike. Jess po něm hodila rozzuřený výraz. Asi by po něm nejradši skočila a zardousila ho.

              „ Nejsem si jistá, jestli budeme mít čas. Poslední dobou řešíme nějaké trable, takže nám to zřejmě nevyjde.“ začala jsem nás omlouvat. Jak jsem si všimla, Edwardovi i Jessice se ulevilo. Jen Mike nějak posmutněl.

              „ Samozřejmě svatební dar pošleme.“ ujistil je Edward. Opřela jsem hlavu o jeho hruď a spokojeně jsem se na ně usmála. Chtěla jsem, aby to vypadalo, co možná nejlíp.

              „ Ráda jsem vás oba zase viděla, ale budeme muset už jít. Nechci nechat návštěvu čekat. Určitě se vám ozveme. Mějte se hezky a pozdravujte doma.“ ukončila jsem diskuzi a zamávala jim na rozloučenou.

              Teď už nás čekal jen nepříjemný rozhovor s Arem. Zajímalo by mě, co má za lubem. Nebo spíš, co provedl. Mrkla jsem na Edwarda a ten se jen usmál. Musel něco vědět, protože to nebyl opravdový úsměv. Byl takový nucený. Chtěl mě jenom uklidnit, ale nepovedlo se mu to.

              Když jsme dojeli k opuštěnému starému domu, věděla jsem, že teď se konečně dozvím, o co tu jde. Vyčkávali jsme u auta, zatímco Jane s Felixem něco řešili. Nakonec jsme vstoupili do domu. Procházeli jsme přes všelijaké místnosti, až jsme došli do obývacího pokoje. Teda alespoň jsem si myslela, že je to on. Posadili nás na pohovku a čekali, aby mohli v klidu začít. Slova se jako první ujal překvapivě Felix.

              „ Chtěl bych vás poprosit o jediné. Nesuďte nás za to, co právě uslyšíte. My jsme je do toho nenutili. Oni přišli sami. Byla to jejich svobodná volba.“ Dořekl a já byla opět úplně v koncích. O čem to tu mluví. Dál pokračoval Aro.

              „ Když jste odjeli, přišel za mnou Carlisle, abych vás nenechal sledovat. Že si se mnou musí nejprve promluvit. Jestli si budu i nadále myslet, že je nutné někoho posílat, aby vás sledoval, tak mi bránit nebude. Došli jsme do jídelny a usadili se.“ Na chvíli se umlčel a vyčkával, jestli nám něco nedojde. Já osobně jsem neměla ani tušení. Přišlo mi, jako by Edvard tušil, o co tu jde.

              „ Řekl mi, abych se o vás nezajímal. Máte prý vlastní život, který si chcete prožít jiným způsobem, než jaký vám nabízím já.“ To vystihl Carlisle přesně. Jenom mi tu něco nehraje. Tohle jsme mu říkali neustále, ale jemu to bylo úplně jedno. Tak proč teď ne??

              „ Místo toho nám nabídl zbytek vaší rodiny. Tím pádem jsem získal 6 lidí místo 9. Samozřejmě bych byl mnohem radši, kdyby jste se přidali i vy, ale nutit vás opravdu nechci. Přesto se vás na to musím zeptat. Přidáte se i vy k nám??“ dokončil svůj monolog. Myslela jsem, že snad špatně slyším?? Dělá si z nás srandu?? Na tohle by nikdy Carlisle nepřistoupil. Nikdy by ho to ani nenapadlo. Nebo snad ano?? Zmateně jsem se podívala na Edwarda. Ten přímo zuřil. Slyšela jsem, jak začínal vrčet. Chtěla jsem ho nějak uklidnit, ale sama jsem měla sto chutí vrhnout se na Ara.

              JAK JEN MOHLI PODLEHNOUT??? Zakřičela jsem na Edwarda v myšlenkách, poté co jsem odmrštila svůj štít. Vrhl po mně jeden ustaraný výraz a odpověděl mi: „ Tak to opravdu netuším.“ V zápětí vyskočil z pohovky a vyběhl ven. Já jen zůstala sedět a konejšila Reneesme, protože i ona nechápala. Přece jenom, je ještě malá, aby všechno pochopila. Najednou Ness promluvila...

              „ Uvidíme ještě někdy dědečka???“ a podívala se na Ara. Abych pravdu řekla, to zajímalo i mě.