13. kapitola - Sněhové hrátky

    Co asi dělá Nessie?? Nebo Edward?? Tyto a jiné otázky mi víří v hlavě už 2 týdny. Ty dva nekonečné týdny strávené v Denali. Právě jsem s Tanyou a Kate na lovu. Byla jsem ráda, že mě přijali a chtějí mi pomoci zachránit Cullenovi. Nevím, co bych si počala, kdyby byli proti. Ale stejně, pořád mám malou naději. Malinkatou naději na úspěch. Poslední dobou můj strach roste. Bojím se, že se mi nepodaří zvítězit. Že umřu a už nikdy nespatřím svou jedinou dceru. Už nikdy neuslyším její smích. Zatřepala jsem hlavou, abych zahnala tyto a jiné myšlenky. Raději jsem se nechala vést instinktem lovce. Zastavila jsem se. Udělala hluboký nádech a výdech. Na severozápadě jsem ucítila ledního medvěda, teda medvědici s mláďaty. Na jihovýchodě pak stádo sobů. Rozhodla jsem se pro soby. Nedokázala bych zabít matku od dětí. I když to byla kořist, můj mateřský pud mi to nedovolil.  Rozeběhla jsem se a pomalu se připravovala na útok. Tři.. dva.. jedna.. skok!! Zahryzla jsem se jednomu na krk. Byl lahodný. Jeho horká krev se mi rozlívala po těle. Za několik málo minut v něm nezůstala ani jedna kapka. Vzpřímila jsem se a hledala další oběť. Pokusila jsem se znovu zavětřit. Na sever ode mě byla liška. Ten sob, kterého jsem právě spořádala, byl veliký, takže jedna nebo dvě lišky mi budou zcela stačit.

    Po deseti minutách jsem byla zcela sytá. Nastražila jsem uši. Kate a Tanya jsou blízko. Slyším je. Pobíhala jsem po lese a hledala. Nakonec mě našly ony. „Bello, neměla by si nás opouštět. Lehce se v těchto lesích ztratíš.“ hubovala mi Kate. Při tom vycenila své zuby a hurónsky se začala smát. „Neboj se, já bych to zvládla.“ Její smích byl tak nakažlivý, že jsem se k ní přidala. Jediný Tanye to nepřišlo moc k smíchu. Ta si jen odfrkla a rozeběhla se zpátky domů. Společně s Kate jsme se za ní rozeběhly. Po chvilce jsme ji konečně dohonily. Naštvaná už nebyla, a proto se rozhodla uspořádat závod. „Kdo bude dřív u dveří??“ Zeptala se a dětinsky se zašklebila. Kate se ta výzva zamlouvala, tudíž přidala. Najednou byla dobrých 50 metrů přede mnou. Ani Tanya se nedala zahanbit. Prosvištěla kolem mé hlavy takovou rychlostí, že i Kate byla pomalejší. Nemám vůbec šanci vyhrát. S nimi určitě ne!! Jenomže být poslední se mi zrovna nelíbilo. Raději jsem přidala na rychlosti. Za několik málo okamžiků jsem předběhla Kate. Jenom vykulila oči. Její snaha nade mnou vyhrát, mě opravdu pobavila. Po chvilce jsem doběhla i Tanyu. I ona na mě jen zírala. „Bello, přeci si nemyslíš, že můžeš vyhrát??“ Jakmile to dořekla, ve mně se nahromadila taková dávka adrenalinu. Ještě víc jsem přidala. V dálce jsem spatřila jejich dům. Vítězství mám v kapse. Byla jsem opravdu šťastná. Jenomže to by tu nesměl být ten protivný zákon spravedlnosti. Jelikož jsem se radovala, zpomalila jsem. A Tanya vyhrála. To je tento týden už po třetí. Opět mi Tanya ukázala svůj vítězoslavný úsměv. Měla jsem takovou chuť ji jednu vrazit, když v tom mě napadlo něco lepšího, mnohem lepšího.

    Vzala jsem do ruky sníh a vytvarovala z ní kouli. Pěkně tvrdou. Chvíli jsem čekala, ale touha jí to alespoň trochu oplatit rostla a rostla. Neudržela jsem se. Koule mi vylítla a Tanyu zasáhla do ramene. Samozřejmě jí to nemohlo bolet. Instinktivně se chytla za „bolestivé“ místo. „Au, Bello, copak neumíš prohrávat??“ Jakmile to dořekla, přilítla další koule. Tentokrát letěla přímo na mě. Naštěstí mě nezasáhla. Jenomže by tu nesměla být Kate. Hodila po mně taky jednu připravenou sněhovou nálož a ta mě bohužel zasáhla. Oproti mé malinké kuličce, ta její byla 5x tak větší. A aby toho nebylo málo, skácela jsem se k zemi. Toho využila zase Tanya a skočila přímo na mě. Chtěla jsem uhnout, ale byla jsem pomalá. Mlátili jsme se hlava nehlava. Každou chvilku jsem dostala kouličkou, nebo jenom sněhem. Měla jsem ho všude. Úplně všude. Mezitím se k nám přidala i Kate s Irinou a Carmen. Eleazar nás jen pobaveně pozoroval. Už dlouho jsem si takhle nezařádila. Naposledy s Emmettem. Vzpomněla jsem si na naši poslední sněhovou bitvu. Byly dva týmy. V jednom jsem byla já, Rosalie, Alice a Esmé. Ve druhém Emmett, Edward, Carlisle a Jasper. Renesmé s Jacobem byli rozhodčí. Měli jsme 20. minut na to, postavit si nějakou obrannou zeď. Po uplynutí času byl zahájen souboj. Naše zeď byla vcelku vysoká, ale proti klukům, jsme měli opravdu malou šanci vyhrát. Jako první skočil Emmett a zničil jednu část hradeb. Potom Jasper a zboural další. Nakonec Edward a to nám už nezbylo vůbec nic. Mezitím co nám kluci bourali hradby, my si připravovali koule. Když vše bylo zničeno, začala bitva. Házely jsme je na ně jednu po druhé. Jakmile nám nezůstala už ani jedna, kluci se rozeběhli každý na svou drahou polovičku a zaútočili. Jenomže ne sněhem, ale vlastním tělem. Každý se dostal k té své, jenom Edward to měl o něco těžší. Neměla jsem v úmyslu ho jen tak nechat vyhrát. Utíkala jsem po celém našem pozemku. Všichni nás pozorovali a smáli se na celé kolo. Nakonec mě stejně dostihl. Popadl mě do náruče a spadl se mnou do sněhu. Byla jsem naštvaná, že jsem opět prohrála. Ale jako odškodnění mě můj manžel začal pohlcovat krátkými polibky. Ty postupně přecházeli v plné vášně..

    „Bello-o-o.. pozo-o-o-or!!!“ Párkrát jsem zamrkala, když v tom na mě dolétla další sněhová koule. Otočila jsem se, abych zjistila, kdo byl ten střelec. Zůstala jsem zírat. Smějící se Eleazar si chystal další kouli. Všichni jsme si připravili taky zbraň a namířili na terč – na Eleazara. Samozřejmě ho zasáhly koule jen dvě. Od Carmen, která byla nejblíže a ode mě. Měla jsem vážně radost. Alespoň někomu jsem to mohla oplatit. Další nálože už neminuly cíl. Eleazar poraženě zvedl ruce a křičel na celé kolo. „Vzdávám se!!“ Vítězně jsem se usmála a odhodila kouličku. Ostatní mě napodobili. „Víte co, když máte tolik energie, půjdeme se připravovat na souboj s Volturiovými. Přece jenom, není času nazbyt a nikdo z nás nechce, aby Cullenovi zemřeli. Jste pro?“ Tanya měla pravdu. Jen jestli si to někdo nerozmyslel. Já zvedla ruku. Vyčkávala jsem, jestli mě někdo napodobí. Doufám, že ano.